<span>Italské Alpy</span>: prototyp lyžařské pohody

Civetta: 80 kilometrů sjezdovek

Majestátná stěna Civetty a posvátné Monte Pelmo svírají několik řídce zalesněných dvoutisícových vrcholků, které jsou prototypem lyžařské pohody. Celý prostor, kompletně obsažený lanovkami a vleky, čítá solidních 80 km sjezdovek, přičemž dominují svižné červené, proložené sem tam panoramatickou modrou nebo naopak sportovnějším slalomákem. Nejrušněji je v okolí Col dei Baldi (1 922 m), kam míří od jezera Alleghe kabinky a sedačky.

Lyžařská Civetta, ležící na dohled nejvyšší hoře Dolomit Marmoladě, nebyla dosud masově objevena, což je její hlavní plus oproti známějším dolomitským střediskům, kde rovněž kralují rodinné sjezdovky. Ještě před pár lety bylo běžné jezdit vlekem, dnes už vládnou rychlé sedačky a starší zařízení zůstávají právě jen na těch nejklidnějších místech. Právě proto však stojí za to.

Lyžařská houpačka v Itálii: Sestriére

Savojské středisko Sestriére, pořadatel zimní olympiády 2006, vybudoval ve 30. letech 20. století automobilový magnát Agnelli - nejprve pro kratochvíli své rodiny a později jako místo odborové rekreace pro své zaměstnance. Tehdejší dobu dodnes připomínají dva kulovité věžáky, k nimž přibylo mnoho dalších ubytovacích komplexů „francouzského" střihu - tedy žádná romantika. Zato je ale srdcem největší lyžařské houpačky v Itálii. Chapadla sjezdovek se roztahují po vrcholcích Monte Sises (2 600 m), Motta (2 823 m), Fraiteve (2 701 m) a Colle Bercia (2 290 m) a svými konečky zasahují až na francouzské území (Montgenévre).

Lyžařská oblast čítající 400 km sjezdovek byla snad pro svou hustou síť vleků a tratí pokřtěna Mléčná dráha (Via Lattea). Směle tak konkuruje francouzským velikánům, aniž by byla chudší o typicky italské devizy - nižší ceny a precizní péči o sjezdovky.

Vysoké procento „nekonečných" červených sjezdovek, vinoucích se po pláních i v modřínových lesích, nejvíce osloví náročnější lyžaře, kteří toho rádi „hodně" najezdí. Sportovnější jezdci se vyžijí na prudkých sjezdovkách nad hotelovou stanicí Borgata nebo v Sansicariu, romantičtější povahy se mohou „schovat" do příjemně ospalého Claviére. Celou Mléčnou dráhu od Sestriére až po Montgenévre stihnete projet během dne sotva jedním směrem, pro lyžaře-průzkumníky je tedy lepší ubytovat se někde „uprostřed" pavučiny tratí, odkud mohou vyrážet každý den do různých středisek.

Bormio: město, které nežije lyžováním

Již dvakrát se tu sjely hvězdy světového lyžování při mistrovství světa, zdejší sjezdovky patří do top ten Itálie, ale přesto to není sportem tepoucí kotel po vzoru třeba rakouských legendárních středisek. Křivolaké uličky s kamennými domy více než tisíciletého města Bormia (1 225 m) sálají středověkou náladu, která kontrastuje s každodenním lyžařským rytmem části jeho zimních návštěvníků.

Město nežije lyžováním, což je ale více příjemnou změnou oproti tradičním zimním letoviskům než hendikepem. Trochu lyžařštěji se sportovními obchůdky a půjčovnami se vyjímá jen periferie města, přiléhající k nástupním stanicím dvou kabinkových lanovek. Díky MS v alpském lyžování 2005 prošel přepravní park střediska rozsáhlou a efektivní rekonstrukcí, jejíž výsledkem jsou kapacitní přibližovací kabinka a tři expresní a polstrované čtyřsedačky, které stačí obsáhnout celý prostor pavučiny sjezdovek na severním svahu Cima Bianca (3 025 m). Ten bičují tratě, jež nejvíce oscilují kolem středu pomyslné stupnice náročnosti, tedy převažují nejrůznější odrůdy červených tratí.

Sjezdařskou lahůdkou je trasa z vrcholu Cima Bianca až do údolí, k branám Bormia, která při troše fantazie skýtá nespočet variant: nahoře se po širokém hřebeni táhnou široké a jen lehce skloněné sjezdové magistrály, z nichž už se ale občas oddělí nějaký ten prudší kousek. Hlavní proud tratí poté nabere na sklonu a než se zanoří do lesa, rozvětví se v několik různorodých variant, z nichž jednou je i závodní trať pro sjezd mužů Stelvio. Již výše oddělený vedlejší proud sjezdovek olíže členitý západní svah hory a lesem se protáhne až na středobod areálu - hotelovou a restaurační mezistanici Bormio 2000.

To zmíněná závodní sjezdovka ji zcela míjí a v prostorném lesním průseku klesá až na mezistanici Ciuk (1 600 m), odkud dalšími dvěma „padáky" dosáhne údolí. Jednotlivé varianty sjezdu lze díky množství vzájemných propojek kombinovat tak, že úctyhodný 10kilometrový sjezd celé hory pokaždé absolvujete trochu jinak, a to přesto, že jinak není síť sjezdovek nijak příliš rozsáhlá (celkem 35 km).

Aprés-ski v Bormiu čerpá z městských výhod a navíc má i lázeňský rozměr: zrekonstruované termální lázně nedaleko centra využívají teplých pramenů kousek nad městem, které objevily už Římané, když tudy táhli napříč Alpami.

Každý jen trochu neposedný lyžař asi neodolá tomu, co mu nabízí region Alta Valtellina se společným skipasem, jehož je Bormio epicentrem. Po stránce infrastruktury i jistoty a kvality přírodního sněhu vede vysokohorský kotel s bezcelním střediskem Livigno (1 816 m), obloženém po obou stranách přehlednými sjezdovými dálnicemi - výtečnými, ale i trochu monotónními. Jeho 115 km sjezdovek zpřístupňují povětšinou moderní sedačkové lanovky, jak je v Itálii zvykem. Stejně silným lákadlem jako kvalitní lyžování je ovšem i bezcelní nákup cigaret, benzínu a hlavně lihovin. Ty jsou jistě nejčastějším suvenýrem návštěvníků, protože odolat třeba litrovce dobré whiskey za osm euro je skutečně těžké.

Unikátem celé oblasti a pro mnohé nakonec i nejmilejším střediskem je Valdidentro, jehož vrcholek se krčí o zhruba 500 m níže než jeho okolních konkurentů: je ovšem zcela liduprázdné, sjezdovky mají pěkný, rodinně-carvingový střih a díky lesnímu porostu jsou přívětivé i za horšího počasí.

Adamello Ski a Tonale

Průsmyk Tonale s desítkami hotelů a přehledným jižně orientovaným svahem je italskou klasikou. Jeho slávu šířil především malý ledovec na protilehlé straně, který poněkud zakrýval fakt, že většina sjezdovek na jižním úbočí je monotónní a na jaře sněhově problematická. Do vyšší ligy postoupilo středisko až stavbou šesti kilometrové kabinkové lanovky, slévající Tonale se zalesněnými areály nad městečky Ponte di Legno a Temú v jedinou, velkoryse rozpřaženou oblast.

Samotné Tonale poskytuje příjemný komfort tím, že přímo k hotelům přiléhají lanovky se sjezdovkami - na jižním i protilehlém severním svahu, završeném pěkným malým ledovcem. Jistota sněhu na ledovci je samozřejmě dalším pozitivem. Větší část lyžařského areálu nicméně pokrývá jižní svah s přehlednými červenými a modrými, ale až na pár výjimek trochu monotónními sjezdovkami. Na jaře brzy odtávají, a tak většina lyžařů okupuje ledovec. Ten má široký carvingový svah prudšího sklonu, špičková je pak černá sjezdovka Paradiso se 700metrovým převýšením z ledovce na Tonale.

Jedním slovem výborné jsou severní tratě níže položeného střediska Ponte di Legno (1 257 m) - nemají sice tak vysokohorskou kulisu, ale mají velmi atraktivní profil. Svah v Ponte při propojování celé oblasti ožil čtyřmi novými lanovkami, které spojují vrchol S. Giulia (1 860 m) s obcí Temú. Nově zbudované sjezdovky i ty stávající oslovují především sportovněji orientované lyžaře.

Nová čtyřsedačka z údolí a dvě starší lanovky výše přivezou lyžaře na perfektně vysněžované tratě kvalitních parametrů. Hřebínek vpravo protínají závodní černá a červená, ten vlevo pak černá sjezdovka s několika mírnějšími i užšími úseky. Pohodový carving lze provozovat podél vleku Angelo, který dosahuje nejvyššího bodu střediska (2 120 m). O nic slabší není ani návrat do údolí - plnotučná červená s dostatkem prostoru pro sportovní oblouk.

Vedle „dobrého kopce" nabízí příjemné horské městečko Ponte ve srovnání s čistě hotelovým Tonale i přirozenější atmosféru.

Po lyžování se lze vyžít v bazénu v Ponte di Legno, bruslením nebo návštěvou baru.

Folgarida-Marilleva/Val di Sole

Tato „dvojčata" se společným lyžařským areálem nabízejí jednu z mála italských možností ranního nástupu na sjezdovku přímo z postele. Jejich mírnější sjezdovky asi náročnějšího lyžaře plně neuspokojí, ale díky přímému napojení na sportovnější svahy sousední Madonny di Campiglio, se v rozmanitém koktejlu obtížností docela příjemně rozplynou.

Jak napovídá jméno údolí (Val di Sole čili Údolí slunce), oblast je magnetem na pěkné počasí - a Brentské Dolomity, rámující horizont Madonny, zase na rozhledy. Ta obří rozeklaná hradba hor je vděčnou kulisou při jízdě lanovkou i polední siestě, neboť se slunečním během neustále mění svůj odstínový háv.

Oblast se v posledních letech čile modernizuje. V sezóně 2007/08 se zdejší areál dočkal nového nástupního bodu - z vesničky Daolasa je nyní možné vyjet kabinkou přímo do srdce areálu, a to třeba přímo z vlaku nově vybudované železnice z Trenta.

Ve skladbě sjezdovek v Marillevě i Folgaridě převládají méně náročné a přehledné. Nejrušnější místa v okolí Panciana a Malghet Aut jsou přesně taková - široké modré a červené sjezdovky pro opatrné klouzání i carvingové hrátky, za něčím ostřejším je třeba se vypravit mimo hlavní tahy. Náročná černá sjezdovka padá z vršku Orti nad Marillevou, další kvalitní slalomák míří do Folgaridy. Jedinou lanovkou se ovšem můžete přesunout do Madonny di Campiglio, světoznámého zimního letoviska, kde je lyžařská hostina ještě bohatší. Právě geniální propojení s Madonnou je trumfem, který sjezdařskou síť Folgaridy a Marillevy rozpíná na velice solidních 120 km.

Zakoupíte-li si superskipas Skirama, otevírají se vám v dosahu další možnosti. Asi dvacet kilometrů směrem vzhůru z Marillevy se rozkládá průsmyk Tonale, necelou hodinou jízdy autem dosáhnete příjemného střediska Paganella.

Livigno: na území nikoho

Livigno je městečko rozprostřené ve stejnojmenném údolí v hraniční oblasti Itálie a Švýcarska. Jelikož leží v prostoru mezi stanicemi celní kontroly a tudíž na území nikoho, nevztahuje se na jeho obyvatele povinnost odvádět poplatky do některé ze státních kas. Návštěvník tam proto může využít nabídky mnoha duty-free shopů, které z valné většiny obsadily historické centrum města. Určitě stojí za to natankovat - za nižší cenu než doma.

Lyžování se pěstuje na obou stranách údolí, přičemž jeho východní strana obstarává tak dvě třetiny celkových možností. Může za to velice pravidelný tvar, vhodný sklon a zároveň rozlehlost masívu. Rovnoběžně vedené tratě se podobají jako vejce vejci, proto bývá nesnadné se mezi nimi orientovat. Svahy jsou opět široké a tudíž vhodné pro carving, jenom tu kvůli přímému slunečnímu svitu a nižší nadmořské výšce trochu dříve měkne sníh.

Na druhé straně Livigna, na severozápadních svazích, se nabízí dalších osm lanovek a úměrně více sjezdovek. Tvary krajiny trochu připomínají francouzské hory, totiž nejsou tak ostré a jsou téměř celé i se svými vrcholky pokryty sněhem. Nejvyšší bod Monte della Neve shlíží s výšky 2 785 m a lyžaři odtud mohou sjíždět buď zpět do Livigna, kam vedou sjezdovky spíše ostřejšího rázu (dvě černé a asi devět propojených červených), nebo druhou mírněji skloněnou stranou hřebene do Trepalle.

Foto: archiv