Vsadím se, že podle příběhu západní části severního Bornea Sarawaku vzniklo přísloví na téma čert, prst a ruka ohlodaná až ke klíční kosti. Roli nenažraného lucifera sehrál jistý James Brooke, Angličan, famózní dobrodruh, neohrožený voják a velmi zkrachovalý obchodník. Než zkrachoval úplně, naštěstí dědil. A do čeho vděčný syn investoval třicet tisíc liber po tatínkovi? Správně. James Brooke koupil válečnou loď.
A nechal se najmout brunejským sultánem, kterému se zrovna bouřila polovina Bornea. James Brooke připlul, zvítězil a za odměnu se v roce 1842 nechal prohlásit rádžou. A teď začíná to hlodání.
Z územíčka kolem řeky Sarawak úplně na západě ostrova si James přikusoval víc a víc, stejně jako jeho dva následovníci, Jamesův synovec a synovcův syn. Původně obří Brunej se zmenšovala a zmenšovala, až se smrskla na dnešní pidistát, a zlé jazyky tvrdí, že kdyby se Sarawak v roce 1946 nepřipojil k Británii a ještě později k Malajsii, nezbylo by z Bruneje ale vůbec nic.
Vypadá to, že vláda v Kuala Lumpuru si metody bílých rádžů pamatuje až moc dobře. Tak dobře, že si svého největšího dodavatele ropy a zemního plynu a dřeva (a palmového oleje a koření a diamantů, když už jsme u toho) Sarawak radši drží pěkně u těla, finančně i politicky. Jde to o to líp, že většina obyvatel jsou domorodí Dajakové, a to přece nejde, aby si domorodci moc vyskakovali! Zvlášť když to jsou křesťani.
Hezký příklad je silnice, která vede celým Sarawakem a po které jezdí každý, protože je jediná. Pevninská Malajsie má čtyřproudé dálnice s povrchem jako máslo. Sarawacká hlavní je něco jako česká okreska před opravou po povodni. Ne že by vláda nedělala vůbec nic. Doporučila Bornejanům pořídit si auta s pohonem na čtyři kola.
Foto: Tereza Šimůnková
