„Zrcadlo zrcadlo, řekni mi, jak poznám,
která rozvojová země je nejvyspělejší?“
„Milý evropský princi, jednoduše. Vezmeš počet obyvatel, vydělíš ho počtem motorek a vynásobíš počtem přileb na hlavu.
Když je mezi počtem domorodců, motorek
a přileb nepřímá úměra, jsi doma.
Když ale na jednoho obyvatele včetně dětí, starců a hospodářského zvířectva připadá alespoň jedna a půl motorky a počet používaných přileb je záporný, vítej ve Vietnamu.“
Motorky jako symbol pokroku v Asii jednoznačně předčí drahá auta nebo kožené bundy. Asiaté jsou praktičtí – drahá auta jsou drahá, mimo to na venkovských tankodromových cestách byste si pojezdili leda s ocelovým spodkem. A na bundy je vedro.
Zato motorku má každý. V Thajsku se malé mopedy prodávají za necelých sto sedmdesát dolarů a v laoském hlavním městě Vientianne někdo nabízel stroj za padesát dolarů! Sice bez helmy, obou zrcátek a s proraženou nádrží, ale budoucí majitel aspoň zapadne. Pokud si tedy troufne jezdit.
Vzpomínky na motorku
Jízda na motorce se totiž lehce promění v skutečně hmatatelný zážitek. Spálenina na lýtku se fakt špatně hojí. Autentický branding jistě ocení zvlášť ženy, které takové pasti jako rozžhavený nekrytý motor deset centimetrů od stupátka rozhodně nečekají. A to stál jenom deset dolarů na den i se šoférem!
Řídit motorku v jihovýchodní Asii sice může každý a v půjčovně nikoho nezajímá váš řidičák, ale vašich pět dolarů, nicméně kombinace motorka i s řidičem bývá častá volba. Mladí turisté (ti samí, kteří se v Evropě rozhodně nežinýrují v podroušeném stavu nasednout do tatínkova BMW a za ranního kuropění v ulicích tunovat kocovinu) setsakra dobře vědí, že když se vybouráš, máš po výletě. Zranil ses v Laosu, Kambodži, Indonésii? Je mi líto: leť co nejrychleji do Bangkoku, nebo rovnou domů. Řidiče si mimo hlavní tahy berou i zkušení jezdci, poněvadž stav vozovek skutečně neodpovídá ani definici toho slova. A je fajn mít někoho, kdo místo vás vymění pneumatiku.
Nožíky na batohy
I když je jízda motorkou zábava, zvlášť pokud vyzkoušíte místní variantu (řidič vepředu, vy vzadu, mezi vámi další dva zákazníci a batoh), na delší cesty samozřejmě pojedete autobusem. Autobusová nádraží bývají umístěna velmi prakticky pět až deset kilometrů od středu měst, aby z pasažérů měli něco i místní taxikáři, a v budkách bývá alespoň jedna osoba, která je schopna posadit vás do správného autobusu. Chvála bohu! Ne ve všech zemích se píše latinkou a ztratit se na nádraží a ještě v překladu bývá vtipné až den poté.
Tip: Nechte se posadit doslova. Vy budete mít jistotu, že sedíte správně, a místní zaměstnanec si fyzickou manipulací tupého cizince zvedne sebevědomí.
Dejte si pozor na cennosti a za žádnou cenu je nenechávejte ve velkém batohu, především ne pokud je autobus dvoupatrový a batohy se uzamykají dospod do zvláštní kóje. Hlavně na dlouhých trasách se mezi backacky vozí nezvaní pasažéři, kteří to náramně dobře umějí s nožíkem.
Thajské mražení
I na těch nejzapadlejších trasách si můžete vybrat mezi třídou „economy“ (řvoucí karaoke a žádná klimatizace) a „tourist“ (řvoucí karaoke a klimatizace). „Economy“ autobusy bývají zábavnější, neboť jsou plné místních lidí i zvířat, a pomalejší, neboť všichni přepravují všechno a to všechno je třeba na každé zastávce sundat ze střechy a uličky mezi sedadly (v „economy“ se na kufr nehraje), přerovnat a zase vyskládat. „Hygienické“ zastávky podléhají místnímu úzu, v Kambodži se staví každých šedesát minut, v Thajsku každých šest hodin, nejlépe ve dvě v noci a na hodinu a půl, protože si přece potřebujete dát nějaké nudle!
Tip: Do thajského busu jedině v péřovce. Jinak do hodiny zmrznete. Thajští řidiči jsou totiž tak hrdí, že jejich vozidlo umí chladit vzduch, že klimatizují asi na tři stupně Celsia. Když jim pasažéři brečí zimou, dělají, že neslyší, když je k volantu vyslána kolektivní delegace, dělají, že nerozumí. Takže až v třicetistupňovém vedru u odpočívadla vidíte skupinu nabalených lidí v čepicích (!), jak se vyhřívají na slunci a foukají do profialovělých prstů, víte, že zájezd dorazil.
Tip: Připravte si nějaké igelitové sáčky. Srolované a nacpané do ventilačního větráku izolují.
Tuk tuk!
Nic neuslyšíte častěji než tyhle dvě slabiky. „Tuk tuk! Tuk tuk!“ budou na vás pokřikovat majitelé hybridních vozítek, která ustrnula na evoluční škále někde mezi kolem, motorkou a vozíkem na zmrzlinu. Zvoláním „Tuk tuk!“ se nejenom nabízí transport, ale i turistické, ubytovací a průvodcovské služby a zahajuje se konverzace. „Tuk tuk!“ je zvuk, který vozítko vydává, když startuje, a „tuk tuk“ je vaše poslední šance chytit taxi, když ostatní transport zklamal.
Žádné palmy šumící na břehu moře, ale zaparkovaný tuktuk s tuktukářem mírumilovně chrnícím ve stínu na pasažérském sedadle je ta pravá jihoasijská idylka.
Foto: archiv
