Kambodža: co z bedekru nevyčtete

Kdyby nás Isaac neshrábnul z ulice, kdo ví, jestli bychom si z metropole Phnom Penh neodnesly jen návštěvu paláce a hodinové čekání, než přejede kolona s králem, co mluví česky a tančí balet. Přijely jsme, já a moje kamarádka, rovnou čarou ze srdce kambodžské turistiky Siem Riep, kde jsme se tři dny
a dvě rána pokoušely vstřebat monumentální
a rozpadající se krásu Angkoru.

Jenomže ani v Angkoru není čas natahovací a upřímně řečeno, pobyt mezi americkými důchodci a odrzlými makaky na chrámových hradbách nám přišel tak akorát. „Místní by to chtělo,“ říkaly jsme si, když nás autobusový drncák vezl ze severu do vnitrozemí, „abychom poznaly, jak se žije patnáct let po konci občanské války, to z bedekru nevyčteme.“

Takže Isaac se objevil jako na zavolanou.

Američan v tuk tuku

Když na vás troubí auto na ulici v Praze, je to buď na koketní úsměv, nebo na pár facek, podle nálady – pánové prominou! Když na vás troubí auto v Phnom Penhu, je to spíš překvapení, auto tu má jen pár vyvolených, a vzhledem k tomu, že vyrovnání s polpotovskou minulostí v Kambodži neproběhlo a nikdy neproběhne, se vám ani nechce vědět, kdo v něm sedí.

Zato k troubení trojkolých vozítek tuk tuk se stanete imunní prakticky okamžitě. Ne že byste se řidičům křižujícím město ve snaze ulovit bílé zákaznické maso divili; kdybyste za volantem seděli vy, taky to cizincům natáhnete aspoň o půl dolaru! No ne?

Jenomže když se z troubícího tuk tuku vysouká mladý nasvalený kambodžský řidič s intelektuálně hranatými černými rámečky brýlí a rodilou americkou angličtinou se vás zeptá, jestli nechcete někam svízt, a zadarmo, to už vás přinutí zvolnit krok.

Isaac, protože je křesťan

Dodneška nevím, jak se Isaac jmenuje příjmením, a to ani tím původním, které zdědil po kambodžských rodičích, ani tím novým, které dostal už v Americe, když ho adoptovala nová rodina. I jméno Isaac si vybral z legračně bizarního důvodu. Posuďte sami.

„Já už nejsem buddhista, já už jsem křesťan. A proto jsem se přejmenoval na toho Isaaca!“

A protože Isaac je hluboce věřící, na první univerzitě, kde studoval ještě ve Spojených státech, ukončil religionistiku. Potom přišel na to, že by se vlastně docela rád stal lékařem. Medicínu ale studuje už v Phnom Penhu, odkud kdysi v náručí své matky jako dvouletý emigroval.

Útěk mezi minami

Isaac pochází ze sedmi dětí, z toho dva nejstarší bratry a otce popravili na konci sedmdesátých let Rudí Khmérové. Neproběhlo to jinak než u jiných rodin. Jednoho dne u jejich domu zastavila dodávka, ozbrojení vojáci vběhli dovnitř, zpátky už před sebou hnali zajatce. Zastřelili je za městem na neslavně slavných popravčích pláních („killing fields“), kde dnes žebrají otrhané děti a kam dostanete se vstupenkou za dva dolary.

Isaac je Kambodžan a navíc dobrovolný průvodce, kterého tu znají, takže platit nemusí. Ke killing fields nás zavezl, protože mu přišlo, že bychom to vidět měly. „Nejspíš naše popravili tady, ale to víte, co my víme,“ krčí rameny nad jámou hromadného hrobu, naštěstí už prázdného, a prsty rytmicky bubnuje do lidské lebky. Bezostyšně si ji vyndal z úhledné pyramidky za zaprášeným sklem vitríny v památníku. „Hele, já to dělám v jenom kuse, mrtví nekoušou,“ laškuje, když z lebky oklepává prach.

„A hele, Isaacu, jak jste se s tou mámou vlastně dostali přes hranice? To vás převedli kopečkáři nebo co?“

„No jasně, mámu a zbylé sourozence a jiné lidi. Museli běžet celou noc a dávat zatracený pozor kudy, protože ta stezka vedla po okraji minovýho pole a jedna paní prý šlápla špatně.“

Nevíme, co říct.

„Z toho si nic nedělejte, holky,“ chlácholí nás Isaac. „To se tady stalo každýmu. Pojďte radši na oběd.“

The Shady Papaya

Když nás Isaac dovezl zpátky do města, vyklubal se z něho kromě medika, řidiče tuktuku a průvodce po hrobech i majitel restaurace. Isaacův podnik v centru se jmenuje The Shady Papaya a vaří tam báječně a levně a míchají skvělé tropické koktejly a na rozdíl od jiných míst člověk ví, co si objedná, protože jídelní lístek je v angličtině. Když nás provází kuchyní, ukazuje na kopii meníčka připíchnutou na futro a opatřenou obrázky u každého jídla. „Holky, co tu vaří, neumí číst. Tak jsem jim to ilustroval,“ vysvětluje.

V zemi je gramotná ani ne polovina obyvatelstva, většinou mužů, takže holky se nemají za co stydět. Nakonec to s Isaacem docela vyhrály: kromě platu jim dává i střechu nad hlavou – obě mladé ženy lehce po dvacítce bydlí v podkrovní komůrce nad restaurací.

„Nic s nimi nemám,“ poprvé se rozčílí Isaac, „jak bych mohl, když jsou taky křesťanky!“

Nechcete vidět operaci?

Isaac nás nechává přespat a druhý den ráno nás zve do nemocnice na exkurzi.

„Počkej, Isaacu, neříkal jsi, že jsi teprve medik? Jak dlouho tady chodíš do školy?“

„Tři měsíce. Ale už operuju,“ odpovídá Isaac a v klidu namotává ranní nudle na vidličku.

„Přijďte se podívat, dneska dělám svoji první amputaci.“

Upřímně řečeno, kambodžskou státní nemocnici jsem čekala mnohem horší. Areál za vysokou zdí decentní omšelostí připomíná spíš pražskou Bulovku. Vevnitř je to to samé: stejné oprýskané zdi, stejné depresivní chodby, stejný nemocniční puch.

Isaac v zeleném plášti s rouškou se znenáhla vynoří ze dveří operačního sálu a zdálky na nás mává: „To je bezva, že jste tady. Pojďte se podívat dovnitř!“

S kamarádkou se po sobě podíváme. Obě jsme od temene po paty obalené narudlým phnompenským prachem.

Když Isaac vidí naše rozpaky, zkouší to jinak.

„Můžete si i fotit,“ šklebí se za rouškou, ale myslí to úplně vážně.

Večer se setkáváme znova u večeře. O operaci nepadne ani slovo. Zato naplánujeme víkend u moře.

Do Evropy

Pobřežní městečko Sihanoukville má tři pláže. Na dvě z nich jezdí turisti instruovaní bedekrem Lonely Planet. Tam my nejedeme. Na třetí není kromě nás jediná bílá noha.

Kambodžanů je naopak jak naseto. Koupou se mladí i staří – stářím se tady myslí věk nad čtyřicet let, skoro nikdo starší Rudé Khméry nepřežil – všichni po cudném asijském zvyku v košilích, tričkách a dlouhých sukních. Večer se vytratí na nespecifikovaná místa, možná k příbuzným do města, možná to ještě stihli na poslední autobus do Phnom Penhu.

S Isaacem v jednom baru na pobřeží osamíme.

„Ty, Isaacu, do Ameriky se už nechceš vrátit?“

„Já nevím. Ani moc ne, teď žiju tady,“ srká Isaac dlouhým brčkem mléko z kokosu.

„A chtěl by ses někdy podívat do Evropy?“

„Do Evropy…“ rozmýšlí se a dívá se do moře. „Třeba až se budu chtít vrátit do Ameriky, až dokončím školu, když mi zbydou peníze. Zatím za mě v Praze pozdravujte.“

Tak pozdravuju.

Foto: Tereza Šimůnková