Největší suchozemští savci žijící v Evropě přitahují do Bělověžského národního parku ročně na 160 000 až 180 000 lidí. Park vznikl v roce 1932 a v současnosti se rozkládá na 10 517 hektarech, z čehož více než polovina je přísně chráněná a nejsou tam povoleny žádné zásahy člověka.
Zubři, evropští příbuzné bizona žijícího v Americe, na severovýchodě Polska až do 20. let minulého století přežili trochu paradoxně díky lovecké vášni polských králů a ruských carů. Panovníci do Bělověžského pralesa necestovali často, takže i když byli zdatnými lovci, nemělo to na počet zubrů velký vliv. Oblast vyhlásili za prakticky uzavřenou zónu a díky tomu se tam nerozšířila zemědělská činnost jako jinde v Evropě. Navíc nejpozději před 300 lety správci lesů začali zvířata dokrmovat.
Lidé zubry v Bělověžském pralese vyhubili až krátce po první světové válce a do volné přírody byli vysazeni zase až začátkem 50. let. V současnosti v hlubokých lesích rozprostírajících se kolem hranice s Běloruskem na polské straně žije podle sčítání z letošní zimy 451 zubrů.
Část ze zubrů má na krku obojky, díky kterým vědci mohou sledovat, kde se pohybují. "Zubři jsou jako králové: pokud mají dostatek potravy, jsou vybíraví," tvrdí průvodce Mateusz Szymura.
Lidé, kteří se o zubry starají už dlouho, vědí, seno jaké vůně, barvy a konzistence jim bude chutnat. V Bělověžském pralese se vyskytuje kolem 1000 druhů rostlin, z toho až polovina z nich se nachází na zubřím jídelníčku. Jde například o kopřivu nebo o pcháč zelinný.
To, že se zubři živí aromatickou travou tomkovicí vonnou, jejíž odvar se používá k výrobě slavné vodky zubrowky, je ale do značné míry mýtus.
Foto: ČTK
