Ráno se nám z útulné chatičky moc nechtělo. Byl to po těch zmrzlých dnech docela zážitek, vylézat ze spacáku do jiné teploty než 30 pod nulou. I balení je rychlejší, když nemusíte skládat stany. Máme za sebou už minimálně 180 kilometrů a dalších 40 je před námi. Sluníčko svítí a podle mapy před námi dnes není žádné horské sedlo ani žádný výstup na ledovec (a já se tak těšil...).
Jen napříč projdeme osm kilometrů dlouhým údolím Sasendalen a pak už je jen dlouhatánské údolí Adventdalen, které nás dovede až do Longyearu. Jak jsem včera psal - nacházíme se už v poměrně frekventované oblasti, takže je tady dobře vyjetá skútrová stopa až do Longyearu. Má to sice pár výhod, nemusíte se zdržovat hledáním v mapě a po dlouhé době vám tvrdá ujetá cesta dovolí sundat lyže, ale dojem z opuštěné ledové krajiny je ten tam.
Vyrážíme jako vždy okolo sedmé. První kroky se zdají být neuvěřitelně lehké, bez váhy lyží na noze a navíc relativně po rovině. Plán na dnešek je jasný - dojít kam nejdál to zvládneme. Žene nás touha, co nejdříve dosáhnout vytouženého cíle. Ledové hory, to nejhorší, ale také nejkrásnější máme již za sebou. Jde se nám velice dobře a za necelé dvě hodinky přejdeme celé údolí Sasendalen. Rychlé tempo udržujeme i nadále a postupně se prokousáváme zákrutami údolí Adventdalen. Již při vstupu do druhého údolí nás míjí první skútry, ale okolo poledne provoz začíná být neúnosný. Stovky skútrů vyrážejí na delší či kratší výlety a tahle cesta se za posledních deset let, kdy kvůli oteplování nezamrzají zálivy, stala jedinou výpadovkou z Longyearu. Spousta skupin zastavuje, fotí si nás a zjišťují, odkud jdeme. Odpověď, že jsme před osmi dny vyrazili z NY Alesund, vždy vyvolá údiv a my přijímáme gratulace.
Pokud si zrovna nedáváme chvíli pauzy na schroupání zmrzlé tyčinky, jdu zachumlaný v kapuci, s brýlemi na očích a se sklopenou hlavou. Snažím se skútry nevnímat. Zdržuje nás jejich vyptávání, ale na druhou stranu polárník tu stejně jako lední medvěd začíná být čím dál větší vzácností. Čas rychle ubíhá a my se chvílemi doslova dusíme výfukovými plyny z kolem projíždějících konvojů. Šlapu si vyjetou magistrálou a přemýšlím o celé naší výpravě, jejíž konec je již na dosah. Myslím, že jsme se s klukama rozhodli pro dobrou věc. Snad jsme vás vtáhli do děje a především vaší zásluhou se nám podařilo přispět na školu pro děti, které žijí ve vzdáleném a pro mnohé zapomenutém koutku naší planety. Přemýšlím a zdá se mi to úžasné - já uprostřed ledu na Špicberkách, vy u monitorů uprostřed Evropy.
Cesta údolím se různě klikatí mezi morénami a provoz houstne tak, že se začínáme bát o svou bezpečnost. Byl by to vážně paradox - přežít bez újmy všechny ty útrapy v horách a skončit kousek od cíle sražen sněžným skútrem. Vůbec se nám to nezdá nereálné, protože mnoho z těch neohrožených, motorizovaných jezdců, kteří tu okolo nás sviští, jsou vlastně turisté sedící na skútru poprvé v životě. Na stylu jejich jízdy je to často vidět... Je to jako jít se sáňkami z Brna do Prahy po D1 v pátek odpoledne. Jinudy ale bohužel jít nemůžeme. Okolo půl páté, kdy je před námi posledních deset kilometrů, se po vzájemné domluvě rozhodujeme cestu s čistým svědomím ukončit.
Tohle již s polární výpravou nemá nic společného. Své jsme si poctivě ušli, protože kvůli nezamrzlým fjordům se nám trasa dost navýšila. Nemáme se za co stydět, a pokud se jako vždy najde nějaký "šťoura", který celou akci zpochybní kvůli posledním deseti kilometrům kličkování mezi kolonami skútrů, je mi ho líto. My můžem s čistým svědomím prohlásit
a říci: "Ano, Vašek Sůra, Eric Phillips a Colin Monteath přešli ledové hory z NY Alesundu do Longyearu za osm a půl dne a vlastními silami překonali vzdálenost 210 kilometrů". Já jsem také jako druhý Čech v historii dokončil 3xNejseverněji.
Máváme na první kolonu skútrů vracející se do Longyearu a naše saně jsou hned ochotně přivázány do závěsu. Nasedáme za jezdce v kombinézách, a než se vzpamatujeme, míjíme první domečky. Za chvíli stojíme tam, odkud jsme 13. března vyráželi natěšení na velké dobrodružství. Poděkujeme, zamáváme skútrům a najednou stojíme před ubytovnou. Poplácáváme se, smějeme se, jsme plní dojmů a emocí. Najednou se otevřou dveře a v nich se objeví rozesmátá hlava Matta, který na mě volá "Hello Epoxi Man!"
Na kompletní "rozbor" této akce dojde v dohledné době na expedičních stránkách a pokusím se také reagovat na vaše dotazy a komentáře. Teď se s vámi ale na pár dní rozloučím. Zítra nás čeká vybalování. Musíme vrátit zbraň, u guvernéra nahlásit konec výpravy, uklidit výstroj do Erikova skladu a vyřídit všechny potřebné formality. Budu si tu dva dny "lízat rány" a v pondělí odlétám domů za rodinou a mými nejbližšími, na které se na všechny moc těším. Nebudu vám přeci popisovat, jak sedím v letadle a popíjím kávu. Bylo mi tu s vámi rozhodně fajn, výprava mi ubíhala a každovečerní psaní zprávy se stalo příjemnou součástí denního režimu. Věřte mi, že někdy jsem večer zachumlaný ve spacáku ťukal zprávy jen s největším přemáháním. Ale myslel jsem na vás a říkal jsem si, že to přeci nemůžu udělat... nenapsat jen proto, že jsem zmrzlý a utahaný.
Všem vám děkuji! Těm, co projekt podpořili, těm, co si četli moje zprávy, těm, co drželi palce, těm, co si koupili metry... prostě všem, kdo jste se jakkoli stali součástí toho všeho. Budu rád, když ještě pár dní vydržíte a přečtete si shrnutí akce. Kilometry pro Kargyak, i když já už jsem v cíli, si ještě stále můžete kupovat, a tím pomáhat. Z Longyeary všechny zdraví unavený a spokojený Vašek!
Foto: Václav Sůra
Kilometry pochodu Václava Sůry na stavbu školy v indickém Himálaji si můžete koupit na www.vaseksura.com/nyalesund/projekt-surya.html, www.vaseksura.com/.
