Objevil se v americké televizi, čínském tisku i argentinském rozhlase. Mediální sláva mu pak pomáhala přemluvit řidiče, aby ho svezli, i se spřátelit s podezíravou policií. Během cesty kolem světa autostopem projel Francouz Jeremy Marie (29) 71 zemí a stopnul si 1752 dopravních prostředků včetně letadla a osla. Teď o svých zážitcích píše knihu.
Během pěti a půl roku, co jste strávil na cestě kolem světa, jste projel jednasedmdesát zemí. Ve které bylo stopování nejtěžší?
V Itálii a ve Spojených státech. V Itálii to prostě není součást jejich kultury, neznají to. A v USA má stopování špatnou pověst a ve většině států je zakázáno. Setkal jsem se tam i s agresivitou, urážkami, lidé mi ukazovali zvednutý prostředníček a volali na mě policii. Naprosto opačnou zkušenost mám z Nového Zélandu, Chile, Nikaraguy či Francouzské Polynésie, to jsou stopařské ráje.
Kde jste musel čekat se zvednutým palcem u krajnice nejdéle?
V severní Kanadě, tam jsem čekal asi 10 hodin.
Na svém blogu píšete, že jste přespával i na parkovištích, pod mosty, v příkopu u cesty. Jaké lože bylo nejzajímavější?
V Peru jsem spával v houpací síti pod tiráky. Takhle tam přespávají řidiči kamionů. Taky jsem docela často přespával na záchodech, a to kvůli bezpečnosti, protože se většinou na noc zamykají.
Kromě veřejných toalet jste často využíval couchsurfing. Najdou se lidé, kteří zdarma nabízejí ubytování u sebe doma, všude na světě?
Ano, couchsurfing jsem využíval skoro všude, i když jednodušší to bylo samozřejmě v západních zemích, kde je běžné mít doma Internet. V Africe nebo v jihoamerických zemích jako Bolívie se to dá využít jenom v hlavních městech, těch hostitelů není tolik. Ve vesnicích ani nic takového nepotřebujete, stačí někoho potkat a oni vás většinou sami pozvou.
Váš způsob cestování se občas nelíbil místní policii. Kde vám dělali největší potíže?
Kupodivu ve Spojených státech, tam mě policie zastavila 35krát. V jiných zemích typu Egypt nebo Kolumbie jsem naopak sám policejní stanice vyhledával, protože jsem věděl, že mi tam pomohou někoho zastavit.
Máte zkušenosti s policií z celého světa, můžete tedy srovnávat. Kde byla nejvstřícnější?
V Kolumbii to byli často velmi mladí lidé, kolem 20 let. A protože se tam čile obchoduje s drogami, často někomu něco zabavili. Mně to pak na checkpointech ukazovali, měli plné ruce kokainu nebo marihuany. Nevím, jestli si říkali, že třeba něco koupím, každopádně si něco z úlovků nechávali pro sebe a mysleli si, jaká to je sranda.
Zkorumpovanost policie v některých zemích, například v Jižní Americe, je pověstná. Musel jste ochránce zákona uplácet i vy?
Nejvíc zkorumpovaná mi přišla policie v Indonésii, Nikaragui a Egyptě, tam vás často zastaví jen proto, abyste jim dal úplatek. V Egyptě už řidiči ani nezastavují, prostě za jízdy policistům házejí bankovky. Jeden policista si nevšiml bankovky ležící na silnici a šlápl na ni. Tak jsem ho upozornil, že si stojí na úplatku. Mile se usmál a poděkoval mi. Úplatkářství tam je na denním pořádku, takže to těm lidem ani nepřijde.
Informace o vaší cestě se objevila v médiích snad každé země, kterou jste projel, intenzivně jste se věnoval i svým webovým a FB stránkám. Cestu kolem světa jste pojal jako veřejnou událost kvůli sponzorům?
Ne, hlavně kvůli tomu, abych zlepšil obecné povědomí o autostopu, který má v posledních letech špatnou pověst jako něco nebezpečného. Já jsem ale objel svět a ani jednou jsem za těch pět a půl let s řidiči neměl problém. Navíc mi publicita velmi pomohla v obtížných situacích. Skutečně mě často zadržela policejní hlídka, a když jsem jim mohl ukázat článek o sobě v místních novinách, hned bylo vše jednodušší, přátelštější. Také mi to pomohlo "stopovat" lodě a letadla.
Medializovat vaši cestu vás napadlo hned na začátku, nebo až během cesty?
Jsem z Normandie, takže nejdřív jsem kontaktoval lokální média. Žádné sponzory mi to ale nepřilákalo, jen jsem dostal malý obnos z vládního programu pro mladé, který mi pokryl asi pět procent výloh.
A ty dělaly celkem kolik?
Kolem 14 tisíc eur, z toho většinu jsem utratil za jídlo. Za cestování ani cent.
Jak jste během autostopu zvládal dělat si takové PR?
V západních zemí to bylo celkem jednoduché, tam stačilo rozeslat do redakcí e-mail. V méně pokrokových zemích mi s tím pomáhali místní, kteří mě vezli. Pro řidiče jsem měl připravený sešit s fotkami a mapkami, včetně už publikovaných článků z ostatních zemí. A ptal jsem se jich, jestli by i třeba v jejich zemi nemělo nějaké médium o můj příběh zájem.
Na svém blogu zmiňujete hlavně pozitivní zkušenosti z cesty. Určitě ale máte i špatné zážitky. Který byl ten nejhorší?
Když mě přepadla venezuelská policie v Caracasu. Šel jsem po ulici se svým kamarádem, když k nám přijeli dva policisté na motorce. Chtěli vidět pas a batoh. Až později mi došlo, že se jen chtěli podívat, jestli tam mám něco cenného. Takže mi vzali počítač, kamarádovi mobil, odjistili pistoli, namířili ji na nás a i s počítačem a mobilem odjeli. Tamní policie prý to dělá běžně.
Co by si určitě neměl stopař zapomenout přibalit do batohu?
Ze začátku mi to vůbec nedošlo, ale v zimě jsem na to rychle přišel. Pro stopaře jsou zásadní rukavice. Jinak ten palec nahoře moc dlouho neudržíte.