Pašmíny: šály s rodokmenem

O kašmírskych šálech se dozvíte dřív než o zemi, odkud pocházejí. Znají je všude a všem se líbí. Nedávno se pašmíny dokonce staly předmětem mezinárodního sporu mezi Indií a Pákistánem. Jde o to, kdo má právo na registraci názvu, když pašíiny patří k oběma částem Kašmíru: jak k indické, tak k pákistánské.

Kdykoliv a kdekoliv vejdete v Pákistánu do obchůdku se šálami, nevyjdete s prázdýma rukama. Jejich kouzlo je silnější než  jakákoliv nákupní disciplína.

Dějiny skvostných šálů sahají do 15. století, kdy se poprvé začalo s tkaním jemných látek z vlny z kůzlat Capra hircus, běhajících po kašmírských horách. Mughalští vládcové, původem Turko-mongolové, si tuto technologii přivezli po Hedvábné stezce ze Střední Asie.

Sbírání té nejjemnější vlny  bylo samozřejmě časově náročné a zájem po vlněných pokladech zejména z Británie a Francie obrovský. Proto se v Skotsku začína v 19. století s mechanizovanou výrobou „kašmírových šálů". Základní rozdíl mezi indickými a evropskými tkaninami spočíval v kvalitě vlny. Evropská nikdy nebyla tak pevná, aby se její vlákna dala použít jako tkací osnova. A proto nebyla tak jemné. Angličtí, skotští i francouzští tkalci si pomáhali pevnějšími hedvábnymi vlákny. Pokoušeli se taky o dovoz kašmírské odrůdy koz.

Proč je výroba šatúšů ilegální? Jemné a krátké (měří jen 9 - 11 mm) chlupy chráněné antilopy chiru se dají odebrat pouze z mrtvého zvířete. Jedna šála stojí život tři až pět antilop. Ačkoli je jejich lov nelegální, pytláctví je v Tibetu veliký problém.

Koncem století se výroba pašmín v Indii téměř rozpadá a zachová se jenom jako vesnická malovýroba. 

Krvavý poklad z oříšku

 V Pákistánu jsem se poprvé setkala s názvem šatúš, šály, jejichž výroba je od roku 2002 na indické straně Kašmíru zakázaná. Jejich vlna pochází z vymírajícího druhu tibetské antilopy chiru. V Islambádu jsou nositelky těchto nádherných šálu středobodem pozornosti. Dotek mluví za všechno. Šatúš hřeje jako kožich, můžete je s klidem poskládat do peněženky nebo protáhnout prstýnkem.

Cena taky není zanedbatelná. Nejlevnější šatuše pořídíte při troše štěstí za cca 3000 dolarů. Prodavači také neradi vytahují tyto šály na světlo. Hrozí jednak nepříjemnosti s úřady, a také můžou přitáhnout pozornost zlodějů. Někteří obchodníci šatúše drží zamčené v sejfech.

Jak vybrat dobře?

Při koupě šálu je dobré všimnout si kvality vlny (což vám cena určitě napoví), ale také toho, do jaké míry se vybraný kousek drží starých vzorů. Nejstarší šály měly vzor vždy vetkány  a říkalo se jim kani. Až později se začalo s vyšívaním a kombinovaním obou technik. Dnes si ženy v Jižní Asii kupují obvykle amli, šály s vyšívaným vzorem.

Tukri byla šála, která vznikala sešívaním. První tkací zařízení byly úzké, a proto se i jednotlivé pruhy utkané látky sešívaly po délce nebo do čtverce. Za nejznámějším vzorem  z kašmírských šálů stojí sladké mango. Za svou dlouhou historii prošlo různými obměnami a variacemi.

Úplně první slovo, které v souvislosti se šály kdekoliv v Pákistánu uslyšíte, je ovšem dupatta. To jsou všechny kusy látky, které patří k šalvar kamiz, téměř povinnému ženskému oděvu. Ženy je nosí na ramenou a zakrývají jimi hruď, v případě potřeby hlavu.

Foto: Viera Langerová, shatoosh-story, sawf.org