Zdálky vypadá silueta Shibamu jako přízrak. V nehostinné krajině údolí Wadi Hadhramout na východě Jemenu se do výšky několika desítek metrů tyčí úzké vysoké domy z hlíny, natěsnané na ploše asi jednoho čtverečního kilometru. Přes závoj všudypřítomného prachu lze rozeznat hradbu, obepínající celé město. Místo šokuje vertikalitou i barevnou monotónností: toto je opravdu „Manhattan pouště"!
Tajemné město v nejdelším vádí
Není známo, od kdy se datuje lidské přítomnost v Shibamu (užívá se též český přepis „Šibám"). Jistým vodítkem jsou kusé zprávy o osídlení údolí Wadi Hadhramaut, nejdelšího vádí (suchého údolí) celého Arabského poloostrova. O této krajině se totiž zmiňuje Bible i Korán a území tak zná lidskou přítomnost nejméně od doby evropského starověku. Jako lidské sídlo existuje Shibam snad již od 2. stol. n. l.
Při pohledu na mapu to moc nedává logiku: proč se lidé usadili před dávnou dobou v tak odlehlé a dodnes špatně dostupné krajině, když všude okolo je jen nekonečná nehostinná poušť? Důvod je jednoduchý, a to sice voda. Ve Wadi Hadhramaut je totiž trvalý dostatek životodárné tekutiny, která se tu snadno čerpá z mělkých podzemních horizontů. Na rozdíl od jiných oblastí Jemenu tu není problémem zásobování obyvatel ani zavlažování polí. Tato obrovská výhoda zastiňuje i fakt, že podnebí v okolí Shibamu není, alespoň podle evropských měřítek, právě ideální: teploty nad 40 °C jsou v letním půlroce normou a stín aby pohledal. Pořád je to ale lepší než nesnesitelně vlhké a horké tropy při pobřeží Arabského moře.
Déšť jednou do roka
V Shibamu dnes napočítáme okolo pěti set „hliněných paneláků" nejčastěji o šesti až osmi patrech, dají se tu ale vidět i desetipatrové domy. Nejspodnější jedno až dvě podlaží jsou kvůli izolaci obvykle z kamene, zbytek z nepálených hliněných cihel. Tyto cihly jsou nejběžnějším stavebním materiálem v celém Wadi Hadhramout a při cestách po okolí na ně narazíme každou chvíli, jak se na obrovských hromadách suší vystaveny sžírajícímu slunci.
Typickým prvkem shibamských domů jsou krásně vyřezávané dřevěné rámy oken i zárubně vstupních dveří. Ploché střechy a někdy i stěny nejhořejšího podlaží jsou natřeny bílým vápnem, které tvoří ochranu proti smývání hlíny; to když zde, obvykle jednou až dvakrát za rok, zaprší. Při troše fantazie se tak město může jevit, jako by bylo pokryto sněhem, ovšem pohled na teploměr každého přesvědčí, že jde opravdu jen o zdání.
Shibam |
Doprava: Z jemenské metropole Sana'a trvá cesta sběrným taxíkem či autobusem asi 10 hodin. Nejbližší letiště se spolehlivým provozem je v přístavním městě Mukalla. Pozor, pro přístup do údolí Wadí Hadhramout se může vyžadovat zvláštní povolení (nutno obstarat předem!). |
Zápis na seznam UNESCO: 1982Podobně jako je málo známo o dějinách Shibamu, není se příliš o co opřít ani pokud bychom zkoumali stavební vývoj zdejších městských domů. Půdorys města asi zůstává původní z doby dosti dávné, pravděpodobně z období krátce po ničivé povodni někdy na přelomu 13. a 14. století. Vzhledem k použitému stavebnímu materiálu ale jednotlivé domy sotva vydrží více než pár desetiletí, maximálně jedno až dvě staletí. Jsou to ovšem jen odhady, protože stavební dokumentace či jiné „byrokratické zbytečnosti" se tu samozřejmě nevedou.
Exotický středověk
Pro obyvatele „civilizovaných" zemí znamená návštěva Shibamu autentický výlet o několik století zpátky. Procházíme zde po uzoučkých prašných ulicích mezi natěsnanými hliněnými věžáky, které se tyčí do výšky kolem třiceti metrů, občas se připlete pod nohy potulný pes, ovce, koza nebo jiné domácí zvíře. Když zaduje vítr, rozostří zvířený prach kontury „pouštního Manhattanu" do surrealistických obrazů. Monotónní hnědou barvu občas přeruší nabílené stěny některé z šesti místních mešit. To vše je obehnané nízkou (samozřejmě hliněnou) hradbou, která je proražená jedinou bránou. Žádné kašírování, toto je autentický středověk!
Foto: Vít Štěpánek
