Porúří – země tisíce ohňů

Porúří je velmi hustě osídlená průmyslová oblast v západní části Německa, již dnes tvoří řada do sebe srostlých metropolí. Města při řece Ruhr mají svůj původ již ve středověku a formovala se podél obchodní trasy nazvané Hellweg, tedy "světlá cesta". Název pochází z toho, že se na cestě tehdy musel prosekávat porost tak, aby byla dobře průchodná a široká nejméně tři metry.

Svůj dnešní rozsah i základní strukturu získal region v době idustrializace během 19. a první poloviny 20. století především proto, že se zde nacházela bohatá naleziště pro těžbu černého uhlí. Na jejich základě se rozvinul těžký průmysl, hlavně výroba oceli i železa a Porúří se stalo "zbrojnicí Německa". Ocelářské firmy Thyssen a Krupp patřily v některých obdobích k největším podnikům svého druhu v Evropě. Dnes půlmilionová města Essen a Dortmund, stejně jako Duisburg - s největším vnitrozemským přístavem světa - nabyla na celoněmeckém významu. Po druhé světové válce, když vítězné mocnosti chtěly zabránit nadbytečné hospodářské koncentraci v této části Německa, byly některé podniky demontovány a celá oblast podléhala v letech 1949-1953 kontrolnímu úřadu pod správou USA, Velké Británie, Francie a zemí Beneluxu.

Obrovské strukturální změny však nastaly teprve v 60. a 70. letech minulého století, kdy se těžba černého uhlí stala nerentabilní a většina dolů musela být uzavřena, a to přesto, že uhelné zásoby v regionu by vystačily ještě na dalších 400 let. Dříve špinavé Porúří, vždy potažené vrstvou uhelného prachu, kde se venku nedalo sušit prádlo, aniž by přitom nezčernalo, se v průběhu několika málo let změnilo v zelené oázy, v nichž lidé mohou příjemně trávit volný čas. Znamenalo to však také do té doby nevídanou reorganizaci průmyslu. Málo rentabilní těžký průmysl byl nahrazen zaváděním nových technologií, výzkumem a výrobou spotřebního zboží. V některých městech jako v Essenu nebo v Bochumi byly založeny univerzity a v celém Porúří vznikla nová kulturní střediska, konají se tu spolkové přehlídky zahradního umění, výstavy, veletrhy a kongresy evropského významu. Když bylo město Essen vybráno za evropské kulturní hlavní město roku 2010, je to zároveň i oslava a zhodnocení všech změn v této oblasti. A skutečně celé Porúří se svou modení infrastrukturou bude také do kulturních akcí v této souvislosti náležitě zapojeno.

Byla připravena cesta průmyslové kultury, což je 400 kilometrů dlouhá trasa přes Porúří se zastávkami u památek průmyslového dědictví regionu. K jejímu hlavnímu jádru patří 25 základních bodů a panoráma průmyslové krajiny a osídlení. Už dnes ukazuje 1 500 směrovek na dálnicích a silnicích uvnitř měst návštěvníkům cestu k památkám i pozoruhodnostem.

Jednou z nejznámějších je vila Hügel v Essenu, v letech 1873-1945 sídlo průmyslové rodiny Krupp s reprezentačními prostorami podniku. K této památce patří i rozsáhlý a velmi krásný park nabízející příjemnou procházku a velkolepý přístup k objektu. V hlavní budově se od roku 1953 konají pravidelně významné umělecké výstavy - o aktivity ve vile Hügel se v dnešní době stará nadace "Alfried Krupp von Bohlen und Halbach". V 80. letech tu například bylo možno shlédnout soubornou expozici pod titulem "Praha kolem roku 1600" věnovanou pokladům manýristického umění dvora císaře Rudolfa II. svezených za tímto účelem z celého světa. V listopadu 2006 ve vile Hügel skončila výstava pod názvem "Tibetské kláštery otvírají své pokladnice", kde byly představeny až 1500 let staré náboženské umělecké památky, některé z nich přitom opustily Tibet poprvé. Byla to první velká prezentace tibetského umění v Evropě.

Na trase průmyslové kultury nechybí ani bývalá huť Henrichshütte, vzdálená asi 20 kilometrů od Essenu a založená roku 1854 ve městečku Hattingen. Byla jedním z tradičních center výroby železa a oceli a její činnost byla zastavena roku 1987. Podle hutě Henrichshütte a plamenů šlehajících z její vysoké pece se okolí v lidové mluvě nazývalo  "země tisíce ohňů", název, který se dal v minulosti přenést i na celé Porúří. Po uzavření hutě ztratilo 10 tisíc lidí naráz své zaměstnání a zároveň byla otřesena i celá infrastruktura města a okolí. Problémy spojené se strukturální přeměnou se vyrovnávaly sociálními programy. Jedna z vysokých pecí byla přes masivní protesty pracovníků demontována a prodána do Číny, připomínají to dnes už legendární tabulky na zbylých hutních objektech s nápisem "ne pro Čínu". V září roku 2000 bylo v bývalé huti otevřeno muzeum dějin hutnictví nabízející různé tematické prohlídky, restaurace pro labužníky s prezentací klasické hudby a další speciality. Návštěvníci jsou na "cestě železa" provázeni přes zásobníky železa a oceli kolem strojovny a ohřívače vysokopecního větru nahoru k vysoké peci a opět dolů do bývalé licí haly. Při své prohlídce zažijí i simulovaný odpich vysoké pece a mohou se vžít do těžké práce hutníků. Na prostoru Henrichshütte s rozlohou 70 tisíc metrů čtverečních se usídlily i některé nové podniky a komplex je jedním ze stanovišť Vestfálského průmyslového muzea. Polský sochař Zbigniew Frączkiewicz zde postavil v roce 1996 své sochy Lidé ze železa. Tři z jeho plastik "železných mužů" stojí také před před branou města Hattingen. Dřívější symbol Hattingenu, 60 metrů vysokou budovu konvertorové ocelárny, se z finančních důvodů nepodařilo zachovat a v roce 2005 musela být odstřelena.

Nejznámější průmyslovou památkou epochy těžkého průmyslu v Porúří je zachovaný komplex bývalého dolu Zollverein (Zeche Zollverein) se vstupní věží známou také pod názvem "Eiffelovka Porúří", ležící na okraji města Essenu.

Důl založil v roce 1947 místní průmyslník Haniel, původně majitel špeditérské firmy. Rozvinul své obchodní transakce i na zpracování železa a oceli a v důsledku toho později dále na těžbu černého uhlí, aby mohl zásobovat své hutě koksem. Ve čtyřicátých letech 19. století proto vykoupil v dané lokalitě všechny pozemky a nechal postavit důl Zollverein s výhodným napojením na železnici. Stavební zakázku pro nadzemní budovy získali ve třicátých letech 20. století mladí architekti Fritz Schupp a Martin Kremmer a postavili ve stylu umělců skupiny Bauhaus vstupní areál koncipovaný na principu symetrie podobně jako tomu bylo u barokních zámků. Objekt působil esteticky svým smyslem pro prostranství, svou vyvážeností a moderní architekturou. Bez ohledu na zajímavé nadzemní stavby byla práce horníků velmi tvrdá. Při dobývání uhlí hrozilo navíc nebezpečí silikózy a lidé pracující pod zemí se dožívali v průměru pouze 63 let. Pro rubání uhlí uplatňovali horníci speciální sbíječky, později chlazené vodou, prý essenský vynález. V současnosti je situace úplně jiná: v několika málo německých dolech na černé uhlí, které dodnes ještě nebyly uzavřeny, se používají komplexní stroje a práci pro 120 lidí dnes vykonávají pouze tři horníci.           

O tom, jak důležitá byla těžba uhlí pro celý region, svědčí i fakt, že těžební právo bylo v minulosti postaveno nad většinu ostatních práv, i práv na majetek. Tehdy se říkalo: Právo těžby je nade vším (Bergrecht bricht alles). Průmyslová éra dolů a hutí, jež vtiskly tvář Porúří, v Německu končí. Na počátku 50. let byla ještě těžba subvencována, dnes však stojí tuna černého uhlí na volném trhu 35 euro, a protože by v Porúří přišla na pětinásobek, je dobývání černého uhlí v Německu absolutně mimo konkurenci. 

Obecní úřad města Essenu v poslední době projevil smysl pro tradici a nechal v jedné z nadzemních, avšak špinavých a nezrekonstruovaných částí areálu postavit čistý dřevěný stůl. U něho mohou být oddáni na speciální přání porúrské páry – nevěstám se však v takových případech nedoporučuje svatba v bílém.

Zollverein, svého času největší, nejmodernější a nejproduktivnější důl světa na těžbu černého uhlí (na počátku šedesátých let se zde vytěžilo 24 tisíc tun uhlí denně), byl uzavřen v roce 1986. Od prosince roku 2001 jsou důl i koksárna Zollverein o celkové rozloze 13,5 kilometrů čtverečních "reprezentativní příklad vývoje těžkého průmyslu v Evropě" pod záštitou UNESCO jako světové kulturní dědictví. Renonomované instituce a známé podniky využívají fascinující nadzemní architekturu jako monumentální pódium pro inscenaci moderních prezentací produktů a podniků, pro konference, recepce a výstavy. Strohé a přitom velmi působivé jsou především prostory bývalé kotlárny, pečlivě modernizované v polovině 90. let britským architektem Lordem Normanem Fosterem. Do průmyslového prostoru umístil nové prvky ze skla, oceli a betonu a respektoval přitom dějinné stopy průmyslového komplexu. Kde dříve v srdci tohoto monumentálního průmyslového stroje pracovali pouze tři pracovníci na směnu, se dnes konají bankety pro 250 osob a recepce pro tisíc osob. Tyto prostory vyzařují energii – dříve jako výrobní centrum, dnes jako středisko komunikace. Třípatrové muzeum designu Red Dot je místem, kde se setkávají průmyslníci, politici, kulturní manažeři i umělci. Na ploše větší než 4 000 metrů čtverečních představuje muzeum designu Red Dot s více než 1000 exponáty celosvětově největší a nejneobvyklejší výstavu moderního designu. Letos napodzim se zde konal mezinárdní veletrh designu ENTRY, avšak velice působivá byla i menší prezentace českého průmyslového designu v první polovině roku. Skleněné umělecké předměty z dílny Bořka Šípka, jemný český porcelán, auta, motorky a mnoho dalších objektů tu na pozadí působivých, a přesto velmi strohých výstavních prostor mohly plně rozvinout přednosti svých forem.   

Pozice komplexu Zollverein jako stanoviště světového umění a kultury se má v budoucnu ještě dále rozvinout a do roku 2010, kdy se město Essen představí jako evropské hlavní město kultury, přičemž důl Zollverein sehraje jednu z hlavních rolí, má být návštěvníkům umožněno sjet do hlubin, aby tak na vlastní kůži zažili atmosféru těžby uhlí, dříve černého zlata.

Autor: Ivana von den Drieschova