Televizní režisér Jiří Vanýsek se jel podívat za dcerou Zuzanou do Austrálie. Přečtěte si první deník z jeho sedmitýdenní cesty.
Až do odjezdu jsem řešil problém s meruňkovicí. Pepča Stejskal ze Sydney (známý brněnský výtvarník, knihovník a emigrant, postava z historek z Manéží Bolka Polívky) si velice přál slivovici a já jsem mu chtěl dát ochutnat svou vlastní pálenku, podle mého lepší než běžná slivovice. Ale váhal jsem, jestli můžu porušit australský zákaz dovozu potravin. Láhev jsem nechal stát vedle nabaleného kufru a teprve na poslední chvíli jsem se rozhodl ji přibalit, a to přesto, že moje zavazadlo už mělo čtyři kila nad váhu.
Za chvíli jsem se ke kufru vrátil a ucítil vábivou vůni. Hrklo ve mně jak ve starých hodinách. Půl láhve vyteklo do kufru. Dost jsem nezarazil zátku. Nevzdal jsem to, našel v separovaném odpadu litrovou láhev z plastu a znovu ji naplnil. Skvrny na kufru cestou autobusem do Vídně uschly, ale vnitřek voněl meruňkovicí ještě po čtyřech dnech v Canbeře.
S Korejci do Austrálie
Na letadlo do Soulu, přes který jsem do Sydney letěl, čekaly na vídeňském letišti Schwechat tři stovky Korejců a jeden mladý opálený Evropan. Oslovil jsem ho anglicky, ale neuměl odpovědět. Zkusil jsem to německy, avšak ani tuto řeč neovládal. Bylo mi to divné, ale pak mě napadlo: „Nejste náhodou Čech?" Byl.
Jmenoval se Zdeněk, je ze Strakonic a pracuje na záchrance ve Vimperku. Dostal 14 dní dovolené, protože sloužil celé minulé Vánoce, a protože bude sloužit i celé příští Vánoce, dostal dalších 14 dnů. Měsíc volna hodlal strávit na Novém Zélandu a jeho hlavním cílem bylo zaskákat si tam padákem. Žádný padák však u sebe neměl. V ostrovní zemi znal jen jednoho člověka, ale ten mu už tři měsíce neodpověděl na e-mail. Jemu to však nevadilo a tiše louskal základní anglická slovíčka. Těsně před startem na něj přišla krize, protože „ještě nikdy nevlezl do letadla bez padáku".
Zdeněk dostal sedadlo naproti letušce, která jej obsadila jen při startu a přistání, a vedle něj bylo volno. Pozval mě k sobě, já si natáhl nohy a povečeřeli jsme. Pak jsem si vzal lexaurin a probudil jsem se až nad Žlutým mořem. Sibiř a jezero Bajkal bych stejně neviděl, protože byla noc. Krásné korejské letušky stahují rolety na okénkách i za dne. Asi proto, aby se lidé nedívali do jedenáctikilometrové hlubiny, ale na korejský akční film o soutěži kuchařů. 
Do letadla bez kontroly
Přistáli jsme v Soulu, kde jsme se se Zdeňkem rozdělili. Čekal jsem na kontrolu zavazadel, ale čas ubíhal a nic se nedělo. Teprve deset minut před odletem se objevila baculatá Australanka a začala kontrolou. Prvního pasažéra probírala pět minut. Dochvilní Korejci nevydrželi a otevřeli vedlejší vchod. Využil jsem příležitost a následován davem Korejců vstoupil do letadla bez kontroly. Do obstarožního jumbo jetu mohl v té chvíli nastoupit kdokoliv.
Nejzajímavější moment z letu do Sydney: můj soused Ind se rozzlobil na letušku, protože první jídlo v nabídce byl hovězí steak a druhé a poslední byla korejská národní směs, která krom mnoha zvláštních zelenin a chaluh obsahovala též hovězinu. Nezbylo mu než sekané maso pečlivě z talíře vybrat. Zapil jsem další lexaurin a probudil se ráno kousek před Sydney. Dvacetihodinový let do Austrálie mi připadl stejně zajímavý jako cesta autobusem z Brna do Prahy. 
Sydney: Harbour Bridge i Bay Watch
Když jsem si s dcerou Zuzkou den po příjezdu prohlížel Sydney, vzpomněl jsem si na Helsinky, protože střed města je také dost malý a kolem přístavu jsou zálivy a ostrůvky. Na rozdíl od Finů ale vytáhli Australané své centrum do výšky, takže při pohledu na domy je třeba se pořádně zaklonit. Celé město leží na ploše 100 x 100 kilometrů a má 4,6 milionu obyvatel.
Slavný most Harbour Bridge (dostavěn 1932) hledat nemusíte, je vidět odevšud. Nad promenádou hlavního nábřeží hučí směrem od mostu dálnice a železnice, podobně jako magistrála u muzea. Prý budou brzy odstraněny.
Tip: Rozhodně byste měli zajít do čínské zahrady a na slavnou městskou pláž Bondi. Neuhranuli nás surfaři, ale pochodový výcvik místních záchranářek à la Bay Watch. Dělalo jim problém nejen vlevo v bok, ale i čelem vzad.
Opera v Sydney, střed jižní polokoule
Opera je úžasným bodem planety, podle mě pomyslným středem jižní polokoule. Stavěla se 14 let a byla dokončena v roce 1973. Při pohledu na její tajemný tvar mě okamžitě napadlo, jak maličtí jsou naši bojovníci proti Kaplického Národní knihovně na Letné. Opera v Sydney měla také odpůrce a její tvůrce dánský architekt Jörn Utzon nakonec z Austrálie utekl. Stejně na tom byla i Eiffelova věž a Centre Pompidou v Paříži. Naopak Antoniho Gaudího chytří Katalánci od počátku obdivovali, přestože jeho stavby vycházejí také z rostlinné a živočišné říše. 
Stavba Opery se mnohonásobně prodražila a uvnitř to vypadá jako na lepším nádraží. Na programu je skutečných oper málo, ale nechybí show z písniček Burta Bacharacha. Uživit koncertní i divadelní sál není jednoduché. Budova je vidět nejlépe z moře, s pozadím mrakodrapů v centru města působí úchvatně.
Když jsme dojeli rychlým člunem k útesům v ústí zálivu a vystoupali na vrchol, zmínila se Zuzka o jejich oblibě mezi sebevrahy. Hluboko pod námi se rozbíjely vlny Pacifiku o balvany modelované po tisíciletí. V té chvíli se objevil policista s tváři Malajce, jenž stále něco hledal v trávě, telefonoval a kolem nás vlála páska s nápisem CRIME STOPERS. Musím říci, že se mi to tam zamlouvalo víc než na nuselském mostě.
Foto: Jiří Vanýsek, Profimedia
