<span>Toulavé boty</span> na stará kolena

Mládí daleko, do důchodu cobydup. Také penzi ale můžete prožít, a jen zaslouženě proodpočívat, zvlášť pokud máte energii, chuť a prostředky. Lidí, kteří i na stará kolena cestují na vlastní pěst, přibývá.

Cestovatel nestárne. Cestovatel zraje. To mi vysvětlil na východě Kambodže pětašedesátiletý šarmantní Francouz jménem Nicolas a starostlivě mi dolil pivo do sklenice. Nicolas pil výlučně alkohol a nehodlal na tom nic měnit. „Proto jsem skončil s prací, abych si mohl dělat, co se mi jenom zachce - a abych mohl cestovat," dodal a srovnal hladinku i sobě.

Nicolas přestal pracovat, když mu bylo padesát, a na padesát vypadal i teď, po patnácti letech nepřetržitého cestování. Dvanáct z nich strávil na moři na sto let staré plachetnici. Našel si ji, koupil, nechal opravit, najal posádku a vyrazil kolem Afriky a napříč Atlantikem. Vždycky někde zakotvil, chodil na dobré večeře, na muziku, našel si přátele, a když čas nazrál, zvednul kotvy a jel dál.

Nicolas má pět dětí se čtyřmi ženami, svit v očích, hrůzu ze života v jistotě a zásobu cestovatelských historek. Nicolas je prototypem člověka, který bude cestovat do konce života, protože potřebuje být volný.

Pokud si dobře vzpomínám, z Kambodže to bral do Vietnamu. Místním autobusem se zásobou plechovkových piv na cestu.

Penzí svět nekončí

Je fakt, že na obeplutí světa za dvanáct let ve sto let staré plachetnici nemá každý, a v důchodu - natož v tom českém - už teprve ne. Jinak je to ale s kratšími, dejme tomu měsíčními výlety do logisticky přátelštějších destinací. Kosti se v sedmdesáti do nacpaného autobusu přece jen skládají o něco hůř než ve dvaceti a zálesácké kvality bambusové chatky blednou ve srovnání s měkkou postelí opravdového hotelu, zvlášť pokud je složení snídaně identifikovatelné i pro postaršího Evropana. To ale neznamená, že by měl člověk v penzi exotické destinace úplně odepsat. Třígenerační rodinní dovolená je, jakkoli to zní scestně, v tomto případě ideální. Hotýlek přátelský k dětem bude pravděpodobně přátelský i k babičkám a dědečkům a rodiče si nemusejí lámat hlavu s hlídáním, když chtějí vyrazit do divočiny.

Staré dámy dobývají svět

Do vzdálenějších destinací ale samozřejmě penzista může vyjet i s partnerem nebo kamarádem, čili úplně stejně jako za mlada. Podmínkou je plné zdraví a úplná souhra - když se ve dvaceti nepohodnete s parťákem a rozhodnete se dál pokračovat na vlastní pěst, nic se neděje, pokud se vám totéž přihodí v sedmdesáti, může být sebemenší zádrhel fatální. Ale když to dvěma penzistům vyjde, je to jízda.

V hlavním městu Bornea Kuching jsem na recepci poměrně obskurního hotýlku narazila na dvě dámy, obě otrlé cestovatelky lehce po šedesátce. Kamarádky přicestovaly každá z jiného koutu planety (jedna z Austrálie a druhá se byla zrovna podívat v Belgii), aby se ve smluvený den setkaly kousek nad rovníkem a projely spolu ostrovní Malajsii. Vzpomínám si, jak si lebedily, že díky vízu na tři měsíce mají fůru času. Mimochodem obě dámy na Borneu úspěšně stopovaly.

Hledači mládí

Kromě věčných vyznavačů svobody a penzistů cestujících na pohodu existuje ještě třetí druh cestovatelů v důchodu. Zarputilí hledači mládí jsou rytíři smutné postavy a často osamělých konců. Mladí lidé se často hledají na cestách, aby si ujasnili, co chtějí od života. Hledači mládí doufají, že vytrvalým cestováním doženou a zadrží vlastní život. Ale ačkoli někdy znovu projíždějí místa, která znají z mládí, málokdy od nich uslyšíte lítostivá slova, že už to není, jako to bývalo. Sebelítost k cestování nepatří ani v mládí, ani v stáří.

Foto: 2x Profimedia