Tropické baroko v zajetí bubnů, bible a úsměvů

Relax
5. 6. 2007 10:15
Largo do Pelourinho
Largo do Pelourinho

Přístav Cidade Baixa s tržnicí Mercado Modelo, kde lze sehnat takřka vše, co turisty zajímá - šperky, umělecké předměty, suvenýry i lidové umění.Jedenáct let poté, co se Kolumbus dostal do Nového světa, objevil Amerigo Vespucci pobřeží Brazílie. Prvního listopadu dojel do obrovské zátoky, která byla od moře chráněna ostrovy ležícími před ní. Podle tehdejšího zvyku ji pojmenoval po světci, jehož jméno na ten den připadlo: Bahia de Todos os Santos - Zátoka všech svatých.

Pojmenování Vespucciho bylo prorocké. Až do dneška je zátoka a její okolí sídlem všech svatých a městem Spasitelovým ("Salvador"), zdá se však, že ne ve smyslu jeho florentského kmotra. V biskupském městě Salvadoru, malebně položeném na špičce zahnutého výběžku, je dnes kolem 180 katolických kostelů. Církevní svatí jsou však zatlačováni mocnými orixás (oričáz), africkými bohy sídlícími ve více než 3000 terreiros, místech afrobrazilských náboženství.

Tropické baroko

Výtah Elevador Lacerda spojuje Někdejší koloniální metropole s barokními kláštery a kostely, panskými domy a elegantními vilami je rozdělené město: dole v Cidade Baixa je přístav s tržnicí Mercado Modelo, kde se nabízejí šperky, umělecké předměty, suvenýry a lidové umění. Elevador Lacerda, mohutný výtah, spojuje "dolejšek" s horním městem, kde sídlí duše Salvadoru. Staré město s Praca da Se, Macielem a Pelourinhem se světlomodrými, smaragdovými, tmavomodrými nebo trávově zelenými koloniálními fasádami, se štukem, který se drolí vlivem vlhkého horka, s tepanými balustrádami a balkony, působícími dojmem lehkosti. Mezi tím vším palmy a tropická hra slunce na dlažebních kostkách úzkých uliček.

Igreja de Săo Francisco se může pochlubit bohatě zdobenou fasádou z pískovce.V době rozmachu pěstování cukrové třtiny se stal Salvador největším městem jižně od rovníku a na více než dvě stě let hlavním městem mladé kolonie. Díky vývozu cukru a obchodu s otroky získal nezměrné bohatství. Byly to především mnišské řády, které se zde  předháněly o nejkrásnější a největší kostely a kláštery. Mnoho stavebních plánů pro tohle luzotropikální baroko bylo vytvořeno ještě v Portugalsku a požehnáno Vatikánem. Z mateřské země přicházeli nejen architekti a stavaři, ale také stavební materiály, především mramorové desky a azulejos, známé modrobílé kachle.

Černý Řím

Půvab rozpadu patří k Salvadoru jako zářivé světlo a vlhké, tropické podnebí, jako kostely a radost ze života. Baroko nebylo v Brazílii pouze uměleckou formou, ale také životním stylem - ukazuje to přemrštěnost a nádhera slavností a procesí, které v Brazílii pořádali  nejenom bílí ale především Afričané a jejich potomci. A Salvador je tajným hlavním městem černých Brazilců, kteří tu představují přes tři čtvrtiny obyvatelstva. Z Afriky bylo dovezeno kolem 5˛milionů černých otroků a s nimi i jejich afričtí bohové. Běloši jim je nedokázali vzít a navíc se katolicismus portugalských kolonialistů v Brazílii promíchal s přírodními náboženstvími otroků v jedinečný synkretismus. Bůh je Brazilec, říká se lidově. Vlastně by se mělo říkat - "bůh je Bahijec", neboť bohové dávají přednost Zátoce všech svatých. Salvador, kterému se někdy zde říká Bahia (podle spolkového státu) je dnes více než jen metropolí náboženských rituálů. V tomto velkoměstě (3,5˛mil. obyvatel), známém též jako černý Řím, i dnes všechno začíná rituály: karneval, volební kampaň, obchod, spouštění lodi i fotbalový zápas. U sportu se však mínění rozcházejí. Při fotbalových mistrovstvích zatím nedokázala africká božstva Bahii dostatečně pomoci...

Všude po městě najdeme rozmístěné fetiše a oltáříky s oběťmi: hliněné misky s farofou (mouka z manioku) a fazolemi, čerstvými i plesnivými, zabitou drůbež, peří, rybí kosti, zbytky zeleniny, hořící svíčky, magické čtverce i kruhy... Není snad hudebníka, který, když zpívá o Bahii, by nezmínil orišáz.

Festa do Bonfim

Oslavy Lavagem do BonfimNejdůležitější slavností Salvadoru je Lavagem do Bonfim na počest Pána Dobrého konce (Bonfim) Spasitele Ježíše Krista, ale i na počest Oxaly, nejvyššího afrického boha. Tento symbolický úklid kostela byl kdysi dávno biskupem zakázán a dnes se smí mýt jenom schody poutního kostela na svatém kopečku. Přes deset kilometrů má tančící průvod, který vede ke kostelu na předměstí. Muzika se svými vtíravými divokými nebo i mírnými rytmy a náboženský zpěv doprovázejí bíle oděnou masu lidí s růžemi a džbány s voňavou vodou pro Yemanjá, africkou bohyni vod. Procesí má 250letou tradici.

Bazilika BonfimNa náměstí kolem baziliky Bonfim a v ulicích na úpatí kopce se takhle každoročně zahajuje karneval - "měsíc a půl shonu, veselí, nevázaných oslav", jak říká Jorge Amado, "neboť nikdo není ze železa, aby vydržel celý dlouhý rok hořkost života, bídu a nekonečné neštěstí. Schopnost oslavovat dokonce za těchto neblahých podmínek, vlastní výhradně našemu lidu, je milostí Pána Dobrého konce a Oxaly. Ti dva dávají dohromady jednoho boha, boha Brazilců, narozeného v Bahii..."

Svět Jorgeho Amada

Budova Casa Fondation Jorge Amado ve svých zdech ukrývá muzeum s výstavou fotografií ze života velkého bahijského romanopisce.Barokní staré město Salvadoru, to je dějiště nespočetných příběhů Jorgeho Amada, jednoho z největších literátů Latinské Ameriky. Příběhy o zkaženosti lidí, o hořké bídě a vášnivé lásce, o pýše a čisté radosti ze života. Na čelní straně strmého, hrubě dlážděného náměstí Pelourinho, kde každý večer hrají černé kapely, stojí Casa Fondation Jorge Amado, muzeum s výstavou fotografií ze života velkého bahijského romanopisce a s archivem a výstavou jeho děl, vydaných ve všech jazycích, včetně češtiny i čínštiny...

Srdcem Salvadoru je náměstí Largo do Pelourinho.Pelourinho byl pranýř, u kterého byli mučeni otroci. Stál nejprve na Ježíšově náměstí Terreiro de Jesus. Ale nářek mučených rušil zbožné rozjímání při bohoslužbách, a tak byl kamenný pranýř umístěn na náměstí nedaleko kostela Nostra Senhora do Rosário dos Pretos - kostel Panny Marie Růžencové pro černé. Tento kostel s krásnou modrou fasádou byl postaven 1710 pouze pro otroky. Náměstí se dnes jmenuje Largo do Pelourinho. Z půvabných balkonů měšťanských domů, které stojí kolem a v nichž jsou malé kavárny a restaurace, přihlížely kdysi bílé rodiny tomu, jak dole na pranýři bičují a mučí otroky. Tady tluče srdce Salvadoru. Tady je zrcadlo Brazílie. Joao Ubaldo Riberio, jiný velký spisovatel žijící v zátoce na ostrově Itaparica, znázornil strhujícím způsobem dějiny těchto Bahijců, jejich vývoj a utrpení.

Bahia, moje černá...

"V Bahii žije Afrika ještě v exilu," zpívá Georges Moustaki. Ve městě mesticů, kdysi nejdůležitějším místě Ameriky, kde se obchodovalo s otroky mají obyvatelé všechny odstíny barev pleti - od černé, modročerné až k mléčné a sněhově bílé. Je tu nekonečná škála mulatů a hlavně nádherných mulatek - kdo by chtěl vidět ještě víc, musí se jít podívat na pláže kolem barrského majáku nebo do Itapuy, případně ke Case do Benin na dolním konci Pelourinha. Tento kulturní dům byl zřízen z iniciativy dalšího významného muže z Bahie, původně francouzského etnologa Pierra Vergera. Z Beninu, kdysi dahomského pobřeží, kde se získávali otroci, bylo do Brazílie přivlečeno mnoho Afričanů. Předměty z Beninu a Vergerova fotografická sbírka dokumentují podobnosti mezi západoafrickými a bahijskými náboženskými úkony.

Na starosti dne lze v Salvadoru zapomenout poměrně snadno. Ať už se připojíte k nočnímu veselí nebo si jen vychutnáte poklidnou atmosféru některé z místních kavárniček, litovat určitě nebudete.Každý večer se Pelourinho zaplní tisíci lidí. Temné dunění bubnů zní jako poselství ze vzdáleného kontinentu... A kolem půlnoci začíná pod barokními průčelími domů opravdový život: na terasách se vychutnávají exotická jídla za vzrušujících zvuků samby a reggae, tzv. Blocos Afros, nebo tropických rytmů hudebníků Gilberta Gila a Caetana Velosa. Zpěv, tanec, smích, oslavy, pití... koncentrovaná smyslnost a erotika zaženou smutek a nechají na několik hodin zapomenout denní starosti. Rytmy působí magicky: děti, mladí i staří, všichni záhy tančí na náměstí a v Toca do Bicho jako nikdo jiný v Brazílii.

K oslavám bonfimu neodmyslitelně patří stánky se suvenýry.Tlusté Baianas, černé ženy v bílých krajkových šatech s šátky na hlavách a perlovými náhrdelníky v barvě zasvěcené jejich oričá-svatému sedí před svými tabuleiros, přenosnými obchůdky, a smaží ostré acarajés, koblihy plněné kraby a omáčkou z nového koření. Malé i velké děti procházejí pozdě do noci starými uličkami a nabízejí bonfinové stuhy a pestré posvátné amulety nebo jenom burské oříšky. Jeden malý chlapec uvazuje německému turistovi a jeho brazilské mulatce stuhu štěsteny kolem zápěstí: tři uzle, každý uzel za jedno tajné přání...

V barech kolem Pelourinha se popíjí cachacu (kašásu), kořalka z cukrové třtiny smíchaná s hřebíčkem nebo skořicí. I v těch nejmenších barech, stejně jako u Pretto Velho, "Starého černocha", mají své pevné místo fetiše afrických bohů - hned vedle láhve s cachasou. Před bary se mezi rytmy bubnů skupiny Olodum a ohlušujícího zpěvu Boba Marleyho pohybuje pestrá masa lidí - turisté, smyslné mulatky a rastas s dlouhými dreadlocks a zeleno-žluto-červeno-černými čepicemi. Jako by mikrofony chtěly soutěžit o nejhlasitější reggae. V Salvadoru se slaví každý večer. V Brazílii se říká, že kvůli velkému množství slavností nezbývá v Bahii čas na práci. Ale co je nad nezničitelnou radost ze života, kterou tento pestrý národ projevuje a která vítězí nad mizérií, v níž velká většina žije?

Největší barokní slum...

Za soumraku má Cidade Baixa neopakovatelné kouzlo.V malých, kočičími hlavami dlážděných uličkách mezi Terreiro de Jesus a náměstím Pelourinho jsou obchůdky se suvenýry, galerie s nespočetnými obrazy naivních malířů znázorňujících afrobrazilské zvyky a hlavně malé hospůdky, kde voní báječné bahijské moquecas, jídla připravena dle receptů od Amadovi Doni Flor. Že se nám sbíhají sliny v ústech...? Z jednoho malého domu je slyšet tóny berimbau, bubínky a pohyb přerušovaný instrukcemi mistra - nacvičuje se capoeira, původně angolský bojový tanec. Není to tak dávno, co zde byla čtvrť chudáků z Amadových příběhů. Žili v rozpadajících se domech, které jejich majitelé už dlouhá desetiletí neudržovali. Maciel platil za oblast červených luceren a za místo, kde se obchoduje s drogami. To způsobilo, že se dlouho nikdo nezasazoval o zachování barokních staveb, které představovaly největší souvislý komplex koloniální architektury v Latinské Americe. Až po odstoupení vojenské junty na začátku 90. let se začalo s opravou historického centra. Z "největšího barokního slumu světa" bylo zachráněno a nádherně zrestaurováno téměř 300 barokních domů. Barokní stavby historického centra Salvadoru vyhlásilo UNESCO světovou kulturní památkou.

Na konec ještě jedna věta od Jorgeho Amada: "O tomto bahijském městě by se dalo říct ještě mnohem víc, kdyby nebylo skromnosti a důvtipu..."

Foto: archiv

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ