Za <span>guinejskými kanibaly</span> na kraj světa

Na Papuu-Novou Guineu to trvá čistého času více než dvacet hodin. Přidejte si ještě dalších deset hodin na časový posun. Přivítá vás vlhko a horko. Brzy poznáte, že sem ještě 21. století nedorazilo.

Kolem vás se pohybují jen lidé tmavé pleti. Bílé turisty byste našli jen na jachtách v prostoru Yacht clubu a ani tzv. „baťůžkáře" zde neuvidíte. Obyvatelé Papuy-Nové Guiney mluví asi 750 jazyky (to je asi třetina všech jazyků na světě). Tento jazykový chaos si vyžádal nějaký obecný dorozumívací prostředek. Stala se jím směsice, nazývaná Pidgin, jazyk postavený na základě angličtiny a němčiny, kterému stejně nerozumíte. Místní zase nerozumí vám, přesto jste pro ně na ulici velkou atrakcí.

Co vás určitě zarazí, jsou červená ústa většiny domorodců. Každý včetně dětí žvýká betel a účinek se projevuje zvýšenou tvorbou rudých slin. Hlavní součástí této drogy jsou ořechy arekové palmy. Žvýkání je přitom každodenní záležitostí, protože vyvolává dobrou náladu, odstraňuje pocit hladu a vyčerpanosti. Závislost na užívání této drogy je však daleko silnější než u kuřáka tabáku.

Létající odpadky a rybí jatka 

Papuánci zkrátka nejsou zvyklí odkládat nepotřebné věci do odpadkových košů. Co mají v ruce a nepotřebují, jednoduše upustí na ulici. Když se zvedne vítr, nestačíte poletujícím odpadkům uhýbat. Ale pozor! Upíjíte-li na ulici z plechovky pivo, ihned máte problém. Policie je nekompromisní a hrozí vám vězení, v lepším případě mastná pokuta.

Co vás šokuje? V přístavu kotví rybářské lodě, především z Číny, jejich kapitáni najímají místní rybáře, zásobují je dynamitem a oni jeho pomocí loví v místních vodách. Mrtvé i omráčené ryby pak za almužnu dodávají na palubu. Jsou urychleně převáženy do Číny, kde se na trhu prodávají. Díváte-li se na toto vraždění, na tato bestiální jatka na vlastní oči, je vám smutno. Při potápění sami poznáte, jak ryb v okolí ostrova valem ubývá.

Vydáte-li se z pobřeží do vnitrozemí, zjistíte, že v labyrintu nebezpečných močálů ještě žijí lidé v primitivních podmínkách, skoro jako v době kamenné. Jejich každodenní starosti ještě neovlivňuje televize, projevy a sliby politiků, záplava reklamy a nechybí jim internet. Stále loví potravu luky a šípy, umí zapálit oheň bez zápalek. Jejich život nezaznamenal po staletí žádných podstatných změn. Největší hrozbu pro ně přestavujeme my a náš jiný svět.

Dnes už kanibalismus asi není, ale kdo ví...

Papua byla dlouhou dobu spojována s kanibalismem. Pověsti o lidojedských choutkách domorodců se šíří dodnes. Kanibalismus je však již dlouho vládou oficiálně zakázán, přesto některé zvyky a obyčeje Evropany zarazí. Nosní přepážka mužů bývá propíchnuta k provlékání rituálních ozdob. U žen chybějí na rukou často články prstů. Usekávají si je na znamení smutku, když zemře někdo v rodině. Jen palec zůstává ušetřen, ten potřebují k vykonávání domácích prací. Typickým mužským doplňkem je také ochranné pouzdro na penis (koteka) vyrobená z plodu keře kalabasovníku. Nosí ji všichni muži a důvodem je prý ochrana proti duchům.

Vyrazíte-li za domorodci do vnitrozemí, doporučujeme rozhodně s průvodcem. Ne, že byste nemohli sami, ale nic nenajdete, nikoho nepotkáte, nikam se nedostanete. Až hluboko v kopcích a pralese žijí lidé, jejichž život nezaznamenal po staletí podstatných změn. Tradiční obydlí, rozdělené zvlášť pro muže, zvlášť pro ženy, pár kousků oděvu, jednoduché nástroje.

Základem stravy jsou sladké brambory, zelenina, na ostrovech většinou ryby. K vaření stačí pár hrnců a mačeta. Papuánci chovají také prasata a třeba slepice, ale jíst jejich maso je pro domorodce přepych. Zvířata patří mezi symboly bohatství a bývají často i způsobem platby, například za nevěstu.

Misionářské dobro „za každou cenu"

Domorodci svá území patřící vždy jednomu klanu ohraničují hliněnými zdmi s příkopem. Chrání je a s jinými o ně bojují. Větším nebezpečím než soupeřící kmen je ale vliv moderní civilizace. Především misionáři, kteří sem přicházeli, se snažili ze všech sil život a obyčeje domorodců měnit. Oblékali je do evropských šatů, měnili jejich zvyky a rituály. Vnucovali místním spoustu svých pravd, což zanechávalo obrovský zmatek.

Máte-li to štěstí, že se vám podaří navštívit Novou Guineu, největší tropický ostrov světa, odnesete si nezapomenutelné zážitky. Ocitnete se ve světě, o kterém si myslíte, že nemůže existovat. Bohužel, život zde má však i stinné stránky. Úmrtnost matek i dětí při porodu je v Oceánii největší, například na 100 tisíc lidí je zde v průměru sedm lékařů.

Foto: Profimedia