Tradice koupání ve Vltavě má v Praze dlouhou historii. Již v dávné minulosti se lidé začali v řece osvěžovat, málokdo však uměl plavat, a tak přibývalo utonulých. Proto byla v 18. století vydána vyhláška, jež koupání pod širým nebem zakazovala. Ta byla pak zmírněna nařízením umožňujícím koupání v místech ohraničených kůly. Díky tomu začaly vznikat první plovárny, které bývaly oblíbeným místem rekreace i čilého společenského života.
Jako první byla již v roce 1809 založena Vojenská plovárna, která vznikla na vysloužilé lodi zakotvené u břehu Na Františku původně jako učiliště plaveckých adeptů. Druhá byla slavná Občanská plovárna vybudovaná v letech 1839 a 1840. Do dnešní doby se zachovala pouze její střední část s klasicistním průčelím, která slouží jako restaurace. Další plovárny na sebe nenechaly dlouho čekat, a tak v rychlém sledu vznikly například na Žofíně, pod Vyšehradem, pod Barrandovem, u Karlova mostu, na Štvanici, u přístaviště parníků na Smíchově na Císařské louce či na Slovanském ostrově.
Na podolském nábřeží vyrostly dvě sousední plovárny, které získaly název podle barvy plotu - Žluté a Modré lázně (v roce 1949 byly sloučeny). Žluté založilo na bývalém kotvišti vorů Družstvo říčních lázní v roce 1910. Říční lázně s kapacitou až 9000 návštěvníků se záhy staly vyhledávaným místem odpočinku, ale chodilo se sem i za sportem. Žluté lázně jsou mimo jiné označovány za kolébku nohejbalu, neboť právě zde měl tento původní český sport ve 30. letech údajně svou premiéru. Od 60. let návštěvnost lázní postupně klesala a areál začal chátrat, v roce 2002 ho zdevastovala povodeň. Jeho nová éra začala v červnu 2005, kdy své brány na tomto místě otevřelo moderní centrum s travnatou pláží, občerstvením a mnoha sportovišti.
Časem ale plovárny z Vltavy postupně mizely. V dobách, kdy neexistovaly čističky, k tomu přispělo zvyšující se znečištění řeky. Rekreační využití nábřeží se zmenšilo na minimum. A tak plovárny, které neodnesla voda, začaly značně chátrat.
Kvalita vody se v Česku zlepšuje
Kvalita vody v českých řekách se v posledních letech výrazně zlepšila. Naprostá většina Pražanů, kteří míří k vodě, však dnes dává přednost koupalištím a bazénům, které vznikly mimo říční koryto. Svlažit se v řece ale mohli obyvatelé české metropole například na takzvané Pražské pláži, která fungovala přes letní měsíce v letech 2004 až 2010 na náplavce na Hořejším nábřeží.
Asi nejznámějším z pražských venkovních koupališť je plavecký areál v Podolí. Byl vybudován v místě bývalého vápencového lomu v šedesátých letech 20. století. Je zde padesátimetrový krytý bazén, dva venkovní vyhřívané bazény, tobogan i brouzdaliště. Další plavecký stadion - Slavia ve Vršovicích - byl postaven na místě, kde bývaly zahrádkářské kolonie a malý rybníček. Jeho zkušební provoz začal v říjnu 1976. Zpočátku areál tvořil zimní stadion, tělocvičny a krytý bazén. Později přibyl venkovní bazén.
Prostor pro rekreaci u vody skýtá vodní nádrž Džbán ve Vokovicích, postavená v letech 1965 až 1971. Na opačném konci Prahy se nachází Hostivařská nádrž, jejíž břehy může obsadit na pět tisíc lidí. Z náhonu do mlýna vzniklo kolem roku 1930 koupaliště v Divoké Šárce, kde jsou nyní v provozu dva bazény. V blízkosti sídliště Novodvorská v Praze 4 vzniklo v roce 1974 koupaliště Lhotka, které bylo přebudováno na biotop a v roce 2018 znovu otevřeno.
Oblíbený je i sportovní areál Petynka, jehož součástí je venkovní padesátimetrový plavecký bazén, který byl otevřen v roce 1991. Možnost koupání v přírodě je také v Kunraticích u Šeberovského rybníka, kde vzniklo koupaliště již v roce 1933. Vyhlášená místa ke koupání se nacházejí i v blízkém okolí Prahy. Jedním z nich je říčanská plovárna Jureček, která byla kdysi vyhledávaným cílem pražské smetánky a k jejím častým návštěvníkům patřili například herci Oldřich Nový nebo Ljuba Hermanová.
