Jednadvacetiletá Jenny stojí u stařičkého linotypu a tiskne příští číslo týdeníku Démocrate de l'Aisne, který byl založen v roce 1906. Se svými mladými kolegy se za každou cenu bije za budoucnost posledního týdeníku v Evropě, který se tiskne starou strojní sazbou v době, kdy všude vládne sazba počítačová, píše agentura AFP.
V dílně v obci Vervins asi 30 kilometrů od belgických hranic dráždí hrdlo pach olova za klepotu strojů ze 70. let minulého století.
Jenny Braconnierová s chytrým telefonem u ruky pokračuje v ťukání na obrovském psacím stroji. "Je to trochu složité," říká. Je si vědoma toho, že má poněkud méně běžné povolání.
Při každém úderu do klávesnice vyskočí matrice a vytvářejí se řádky odlité z olova, které se pak ručně přemísťují na stránky. Na milimetr přesně. "Nejsou na to už žádné školy, naučila jsem se všechno za několik měsíců, než odešli do důchodu dva bývalí sazeči," vysvětluje Jenny.
Na čtyřech stránkách o velkém formátu se píše o zemědělských aktualitách v tomto venkovském kraji na severovýchodě Francie, ale také tu jsou články o operacích proti zpronevěře v loňském roce.
V únoru 1906 se zde usadil Korsičan Pascal Ceccaldi a založil deník Démocrate vervinois. Posléze, když byl zvolen poslancem, zůstal ředitelem listu, jak je to vytištěno v zažloutlém vydání z července 1907, které se tu uchovává.
Démocrate vycházel celé století a dosáhl nákladu 20 tisíc výtisků. Až 20 sazečů tu denně pracovalo na tisku šesti stránek, na nichž byli občané informováni o politických a společenských aktivitách.
Dnes týdeník o 1500 výtiscích vytváří pět mladých lidí do pětatřiceti let. Pracují s technikou z počátku minulého století za pomoci dvou odcházejících sazečů a pod bdělým dohledem šéfa vydání.
"Začal jsem si vychovávat nástupce," vysvětluje šestasedmdesátiletý Jacques Piraux, jenž je zároveň předsedou sdružení Přátelé Démocratu. To převzalo v roce 1987 list na pokraji likvidace v přesvědčení, že mladí noviny zachrání.
"Máme problém s tím, že už nejsou náhradní díly na opravu těchto velmi citlivých strojů," rmoutí se šestasedmdesátiletý sazeč Leroy. List beznadějně hledá nový linotyp. Loni v září se porouchala rotačka z roku 1927 a muselo se tři měsíce tisknout počítačem. Aby stroj byl znovu schopen provozu, musely být součástky vyrobeny z oceli.
"To je z poloviny naše specifikum. Z druhé poloviny je to samotná sazba, v olovu, poslední v Evropě," říká zástupkyně ředitele týdeníku, třicetiletá Eleonre Dufrenoisová. "Lidé nás kupují, protože jsme netypičtí, lišíme se formou," uvádí.
"Zpočátku jsem měl strach, že ztratíme čtenáře, ale nestalo se tak," zdůrazňuje Jacques Piraux. Počet předplatitelů stále roste a dnes jich je kolem 1100. Roční předplatné stojí 26 eur (570 Kč). Týdeník se také zasílá Francouzům žijícím v Hongkongu a Sydney poštou.
Týdeník se jen těžko drží nad vodou bez zveřejňování reklamy a subvencí, které odmítá, aby si udržel nezávislost. Roční obrat má 150 tisíc eur (3,9 milionu korun) a hlavní příjem zajišťují inzeráty. Jak hodlá situaci řešit? Založením nadace nebo muzea historie tiskárny, z níž Démocrate vychází už 112 let.
