Na válku vždy připraveni. Preppeři naučí člověka přežít

Nejen teroristické útoky nám ukazují, jak je naše civilizace zranitelná a bezpečnost křehká. Jen si představte, co byste dělali bez vody, elektřiny, v zemi zmítané válkou nebo přírodní katastrofou. Nevíte? Jsou lidé, kteří vědí, co dělat a kam jít. Mají nejen zásoby, ale i plán. Jsou připraveni. Říkají si preppeři.

Nedávno jsem si staromilecky povzdychla, že by nějaký malý black out nebyl vůbec špatný. Lidé by si uvědomili, v jakém závěsu žijí za technologiemi, a vyzkoušeli by si, jaké to je postarat se o sebe a žít jako před sto padesáti lety. Můj muž, který na rozdíl ode mne má nové technologie rád, dokonce zvedl oči od chytrého telefonu, aby mi věnoval pro mě zcela cizí pohled, řka, jestli si uvědomuju, že naše rodina by z naší vesnice zahynula jako první. Zastyděla jsem se.

Má pravdu. Pražáci na venkově. Zásoby nemáme, zahradnice jsem mizerná, podříznout slepici neumím, z léčivek poznám pampelišku, kopřivu a heřmánek, dřevo na zimu sháníme obvykle s prvním sněhem. To, že to bylo ode mne velmi hloupé a rouhání k tomu, mi dal najevo nejen on, ale i příběh kamarádky Martiny, která na vlastní kůži prožila to, o čem se my Češi dočítáme v novinách.

Žebraly jsme o vodu

V roce 2005, pozdě večer, dorazila Martina Ptáčková (40) se svojí kamarádkou po třech dnech vysilujícího cestování do prvního indonéského cíle, na ostrov Sulawesi. Náhodně se ubytovaly v malém městě, neznajíce polohu ani jméno hostelu. O dvě hodiny později je probudilo zemětřesení o síle 8,3 stupně Richterovy stupnice. Vyběhly ven, jen tak bez ničeho, a zapadly mezi dav lidí, který strašlivě křičel. Jediné, co rozuměly, bylo slovo tsunami. Asi hodinu všichni běželi do kopce, kde se střetli s vyděšeným davem, který utíkal dolů před lávou ze sopky. Totální panika. Chaos. Hrůza. Strach.

Až mnohem později se ukázalo, že vybuchlá sopka stejně jako tsunami byly fámy, že hořelo tržiště. Země se přestala třást, situace se zklidnila, lidé se rozcházeli do svých příbytků. Jen obě dívky netušily, kam se vrátit. Neměly doklady, mapy, osobní věci, jídlo, pití, nic. Hodiny bloudily, vyžebraly vodu, a až následující den našly svůj hostel. V městečku zůstaly nedobrovolně i další dny.

Letiště bylo poškozené, nefungovaly obchody, hospody, byl problém sehnat jídlo a pití, spaly venku, kde se dalo. "Volaly jsme na úřady, velvyslanectví, co máme dělat, ale nikdo nevěděl, naše rodiny z Čech byly také bezradné," vzpomíná Martina. "Jsem ráda, že jsme nebyly zraněné a nemusely se spoléhat na cizí pomoc, protože ta prostě nebyla."

Instinktivně si sbalily pohotovostní batůžky, kde nechyběly pasy, mobil, nabíječka, voda, sušenky, tričko, ponožky, a každý večer je měly připravené u dveří. Ostatně Martina toto praktikovala i několik let poté, kdy už měla děti a jezdívala s nimi na dovolené do Řecka.

"Do té doby jsem žila v takovém tom obecném pocitu: čtu si o katastrofách, ale netýkají se mě," vypráví Martina. "Teď vím, opravdu vím, že se mi může stát téměř cokoli." Dlouhé období permanentního strachu překonala. Zůstal respekt. K životu a k tomu, co se může stát.

Štěstí přeje připraveným

Chvíle nepřipravenosti nemusíte zažít jen na dovolené v zemích třetího světa, stačí české záplavy nebo vyhazov z práce. Pokud máte vlastní zdroj elektřiny, ve sklepě balíky vody a můžete sáhnout do přihrádky "na horší časy", patříte, aniž to možná tušíte, mezi preppery (to prepare - připravit). Tedy alespoň podle Vladimíra Lazareva (29), rodáka z Kyrgyzstánu, zakladatele největších českých webů o přežití www.postapo.cz a www.bushcraft.cz. "Základní myšlenkou je samostatnost, nebýt závislý na státu, když se něco semele," říká. Zájem o to, jak být soběstačný, v něm vypěstoval dědeček, velitel vládní letky, který jemu a jeho bratrovi na četných dobrodružných výpravách v ještě dobrodružnější zemi ukazoval léčivé byliny, učil je, jak přefiltrovat vodu nebo pod jakým úhlem se má vystřelit šíp, aby dolétl co nejdál.

Vladimírova rodina je prý v případě kolapsu na měsíc zajištěna. "Každý si může koupit dva balíky vody, těstoviny, připravit si nouzové zavazadlo," říká Vladimír. "Případně se domluvit s kamarády, že se sejdete na předem určeném místě." Pokud zrovna nevybuchne atomová bomba, kdy je počet nashromážděných konzerv a kalašnikovů asi k ničemu, existuje základní pravidlo platné pro všechny druhy pohrom - pryč z města! "Město se stává neobyvatelné po 72 hodinách od vypnutí všech služeb," vysvětluje Vladimír.

Prepperství není jen subkultura, ale i reakce na současný svět zprostředkovaný především médii a internetem. Není divu, že řada lidí propadá pocitům potenciální pohromy a touží se od ní izolovat tím, že je připravená. "Časté myšlenky na katastrofu s sebou pravděpodobně ponesou strach, úzkost a další negativní pocity, které zhoršují celkovou kvalitu života včetně psychického i fyzického zdraví," říká psycholožka a koučka Katka Matoušková Šindelářová. "Ale nevidím nic špatného na tom rozvíjet v sobě dovednosti přežít i v náročných podmínkách, pokud je to provázeno radostí a pocitem uspokojení. To může naopak posílit sebedůvěru a sebeúctu."

Zpátky k normálu

Jestli si typického preppera představujete jako vycukaného chlapa v maskáčích, který sedí ve svém podomácku vyrobeném bunkru, spí se šesti pistolemi pod polštářem a nenávidí vás i vašeho psa, jste na omylu. Jistě, i tací mezi nimi jsou - věří konspiračním teoriím a hodiny se hádají na příslušných fórech -, ale podle Vladimíra jsou jen špičkou ledovce. "Prepperství je znovunabytí smyslu života," říká Vladimír. "Prostě umět něco, co tu dřív ovládal každý druhý."

Za časů našich babiček bylo běžné mít doma zásoby mouky, vajec, zavařenin. Lidé dokázali vyžít klidně i dva měsíce, byli soběstačnější už jen tím, že si řadu potřebností vyrobili. Dnes si vše koupíte v obchodě a běžné věci se podobají malým raketoplánům. Na druhou stranu se lidé pořád cítili ohroženi. Až druhá polovina 20. století dala přinejmenším Evropanům pocit bezpečí. Když se válčilo, tak jinde, smrtelné epidemie se vymýtily, moderní stát zastal funkce, které v minulosti plnila především rodina - péči o děti, nemocné, chudé, nezaměstnané. Podle prepperů je ale tento pocit bezpečí falešný, neboť nemá silné základy - jen jsme se mezi sebou dohodli, že to tak bude.

"Na stát sice spoléháme daleko více než naši předkové," říká sociolog Tomáš Diviák. "Ale nejsem si jist, že to znamená, že by naši předchůdci byli tím pádem odolnější vůči různým katastrofám."

Bushcraft

Hollywood rok co rok chrlí katastrofické filmy, nakladatelství zase knihy a příručky, jak přežít. Můžete si něco přečíst, avšak bez ostrého nože a let zkušeností nic moc nedokážete. K tomu potřebujete nejen trénink, ale i zážitkové pobyty v přírodě, kde si vyzkoušíte, jak rozdělat oheň, maskovat se či slaňovat.

Jednoho takového dobrodružství se zúčastnil i Matyáš Vejskal (25) z Hradce Králové. Vypnul televizní pořad o přežití a šel raději ven zažívat extrémní podmínky na vlastní kůži. Od té doby se věnuje bushcraftu, voňavějšímu názvu pro tramping a zálesáctví, příjemnému protipólu k manažerské práci. Je fuk, jestli budete na výlety jezdit v goretexové bundě, nebo v jelení kůži, u bushcraftu je důležité přežít, ovšem vždy v souladu s přírodou. Takže když je vám zima, nepodpálíte půlku lesa ani si pro zahnání hladu neuvaříte na propanbutanovém vařiči instantní polévku. Nasytíte se tím, co nabízí příroda.

"Nefunguje to tak, že si na oštěp nabodnu zajíce a jdu ho rožnit, navíc u nás je lov zakázaný," usmívá se Matyáš. "Buď si beru základní suroviny s sebou, nebo jím místní býložravou složku." Rád prověřuje návody o přežití a životě v přírodě z internetu a příruček. Z nich se zdá být vše na první pohled snadné, málokdo si však dokáže představit, kolik času, úsilí a cviku obnáší například takové rozdělání ohně třením dřev. Své zkušenosti zaznamenává na web Bushcraft.cz. Na otázku, zda by neuvítal nějaký kolaps, aby své znalosti natvrdo prověřil, se na mě podíval dost podobně jako můj muž. "Mně by stačilo, kdyby lidé prozřeli a začali se podle toho k sobě chovat."

Vyvolení preppeři

Varování či příprava na apokalyptickou událost není v lidské historii ničím výjimečným.
"Koneckonců chiliasté (očekávali příchod tisíciletého království Božího) ve středověku jsou toho jasným důkazem," říká sociolog Tomáš Diviák. "Prvek blížícího se konce nebyl úplně cizí ani husitům."

Kdo to byl v minulosti, nevíme, ale dnes je podle všeho nejslavnějším prepperem světa Bill Gates. Vybudoval prý bunkr o rozloze 170 m2, kde přežije dvacet lidí po dobu šesti měsíců. Našinec za ním nezaostává. Naopak. Zatímco běžní smrtelníci mohou pouze snít o zachování civilizace, miliardáři se o to skutečně postarají. Pod taktovkou bývalého náčelníka Vojenské zpravodajské služby Andora Šándora postaví nedaleko Českého Brodu nejluxusnější bunkr na světě o rozloze přes 7000 m2 - The Oppidum.

Nevím, zda to je pročítáním apokalyptických fór, teroristickými útoky, anebo důsledek toho, že jsem se po letech znovu začetla do slabikáře prepperů - Malevilu od Roberta Merlea.
Ale poněvadž nemám Gatesovy peníze ani mozek MacGyvera, který si v přímém ohrožení sestrojil z kancelářské sponky, lidského vlasu a žvýkačky časovanou bombu, přihlásila jsem se na kurz první pomoci od Červeného kříže, protože jak nabádá Vladimír: "Jakákoli znalost o přežití se hodí."

Text jsme převzali z časopisu Instinkt