Tři koule, klobouk, nos, šála. S příchodem zimy začíná roční období sněhuláků. V Reutlingenu v německé spolkové zemi Bádensko-Württembersko má zaoblená postava neobyčejného příznivce. Cornelius Grätz sněhuláky už 30 let sbírá.
"Nejlepší jsou sněhuláci při teplotách těsně pod nulou," říká Grätz a setřásá si bílé vločky z rudé šály. "To potom sníh krásně lepí a dá se dobře koulet," tvrdí. Musí to vědět, protože tento 42letý muž je koneckonců na sněhuláky odborník, jeden z mála ve svém oboru.
Všechno to začalo malým marcipánovým sněhulákem, kterého mu jako 13letému darovala matka. Nyní, téměř o 30 let později, stojí sladký dárek stále v regálu, ale už tam není sám. Sběratel od té doby shromáždil přes 3000 břichatých zimních postaviček nejrůznějších barev a tvarů a je zapsán v Guinnessově knize rekordů.
Sněhuláci z porcelánu, jako čajová konvice nebo jako výšivka na dámském spodním prádle, nafukovací sněhuláci...
"Člověk se s nimi už setkává ve všech oblastech života," dokládá Grätz. "Dokonce na placaticích nebo na kondomech," zdůraznil sběratel. "Zavalilo mě to jako lavina," říká o své vášni, která se rozvíjela s tím, jak mu doma přibývali sněhuláci s každými narozeninami nebo po každém nákupu.
Grätz ale není jen obyčejný sběratel. Vyučený knihkupec se ponořil hluboko do archivů, hltal všechno, co mu na téma známé zimní postavy přišlo pod ruku. Z koníčka se stala věda. "Sněhulákologie je ale dosud teprve v plenkách," usmívá se muž, který dokonce na 18. ledna vyhlašuje Světový den sněhuláků.
Grätz se mezitím vypracoval ve vyhledávaného experta, o jeho jedinečnou sbírku často projevují zájem muzea. Nyní je část sbírky k vidění v muzeu v bavorském Kemptenu.
O kolekci se zajímali dokonce i Číňané. Jedno nákupní centrum v Hongkongu uspořádalo výstavu několika nejoblíbenějších Grätzových exponátů. "Globalizace mezitím sněhuláka přivedla do všech částí světa," vysvětluje Němec.
To potvrzuje i Martina Schröderová z Vlastivědného muzea v Reutlingenu. "Výhodou této figury je, že není náboženská, ani ideologická," vysvětluje kulturoložka, která se kvůli jedné výstavě půl roku zabývala dějinami sněhuláků.
Kde a kdy se sněhulák zrodil, se už dnes nedá přesně zjistit. Nejstarší zobrazení sněhuláka, na které badatelé narazili, byla mědirytina z 18. století. Sněhulák na ní ale není přátelská duše s mrkví místo nosu, kloboukem a šálem, jak ho dnes znají děti, ale spíš nevrlý strašák. "Dřív symbolizoval spíš hrozivé stránky zimy," vysvětluje Schröderová.
Se společenským pokrokem a vymoženostmi jako jsou topení a ziměodolné oblečení se i sněhulák postupně stával stále mírnějším stvořením. Nakonec se muže ze tří koulí chopil hračkářský průmysl a reklama. Sněhulák se stal maskotem, postavičkou z reklam na ledničky nebo zimní pneumatiky a kýčovitým masovým objektem.
To přiznává i milovník sněhuláků Grätz. "Některé postavičky, které se všude blyští a blikají, opouštějí hranice dobrého vkusu," říká Grätz, který ale přesto dál vyhledává nevšední kusy, ačkoli jeho byt a sklep už sotva další sněhuláky pojmou. Jeho žena se však prý neobvyklému koníčku už přizpůsobila.
