Mnichové v hábitu
V zimě je nám zima, v létě horko, ale smysl to má

Členové českých řeholních řádů mají ve skříních dva nebo tři hábity jako z 19. století, dvoje boty a spodní prádlo. Víc nic. Přiznávají, že jejich oblečení je značně nepohodlné, ovšem připisují tomu duchovní význam.

Bílý hábit, černý plášť s kapucí, opasek s růžencem a škapulíř, tedy pruh látky splývající přes hruď a záda jako zástěra, tvoří poznávací znamení členů Řádu bratří kazatelů (dominikánů). Černý hábit zase určuje vzhled členů Hospitálského řádu sv. Jana z Boha (milosrdných bratří).

"Každá provincie si řeší konkrétní podobu hábitu sama," uvedl Martin Macek, představený řádu pro Čechy a Moravu. V tropických zemích proto nosí lehčí a tenčí hábity přizpůsobené horkému klimatu, jinde dávají přednost kutnám bílé barvy a tradiční černé si oblékají jen na bohoslužby a svátky. V některých zemích dokonce hábity vůbec nepoužívají.

Módní revoluce v církvi

Zlom v odívání řeholníků přinesl v šedesátých letech minulého století Druhý vatikánský koncil. V rámci snahy katolické církve přizpůsobit se moderní době došlo i na odívání mnichů, kteří do té doby museli nosit oblečení výhradně z vlny, a to včetně spodního prádla. Do církevní "módy" tak mohly nově proniknout i jiné materiály, příjemnější na nošení; střihu samého, tedy vnější podoby mužských kuten, se však koncil nedotkl.

"Vlna měla i svoje výhody: v zimě hábity hřály a v létě trochu chladily, ale byl v tom současně i pocit kajícnosti," vysvětluje dominikán Romuald Štěpán Rob. Na první pohled nepohodlné oblečení má totiž pro mnichy i teologický význam - jeho smyslem prý je připomínat, že jdou cestou Ježíše Krista. Pro Macka je navíc i symbolem, který je chrání před venkovními tlaky, nebezpečím a pokušením.

Nošení několik kilogramů těžkého roucha tedy rozhodně není procházka růžovou zahradou. "Člověk si na to popravdě řečeno musí zvyknout, naučit se v tom chodit a dokonce i jíst," poznamenal Rob. Po vstupu do kláštera ho prý z této nezvyklé zátěže bolelo celé tělo, především ramena.

V létě a v zimě totéž

Kutny nemají žádnou "letní" nebo "zimní" verzi, jak je obvyklé třeba u vojenských nebo policejních uniforem. Mniši proto v zimě dávají přednost novým, méně sepraným, a tedy "tlustším" kusům - a v horkém létě se oblékají do sepranějších, čili tenčích rouch. Jejich nošení v horkém létě však přesto označují v nadneseném smyslu za určitý druh "pokání". "Stát v létě v hábitu dvě hodiny na mši na sluníčku může vést k nepříjemnému úpalu. Úplně z nás lije pot," poznamenal Macek.

Do Druhého vatikánského koncilu muselo být spodní prádlo mnichů výhradně bílé a utkané z vlny. To se však změnilo. "V současnosti chodíme jako všichni normální chlapi v bavlněných slipech, tričku a v bílé košili," vysvětluje Rob. Na nohou nosí černé polobotky, v zimě se mohou obout i do teplejších pohorek a v mrazivém počasí se prý neodříkají ani moderních materiálů, jaké se používají na termoprádlo. Skvěle se prý hodí především do studených prostor středověkých kostelů. Milosrdní bratři si své hábity v zimě mohou zakrýt i obyčejnou bundou, kabátem nebo pelerínou.

Ve dne hábit, v noci pyžamo

Od zbytku populace se mniši neodlišují ani oblečením na noc, které tvoří běžná pyžama. Stejně jako v případě spodního prádla je prý vše ponecháno na jejich individuální volbě. "Každý si může koupit takové prádlo, které mu nejvíc vyhovuje," shrnul Macek.

Kutny jsou ručně šité z vlny s umělou příměsí, jejich cena se pohybuje kolem deseti tisíc korun a mnichům někdy vydrží i celá desetiletí. Na hábitech se však nesmějí provádět žádné zásahy, a pokusy o nějakou formu jejich "individualizace" jsou tedy v zásadě vyloučeny.