Libor Sionko. Jaromír Blažek. Tomáš Řepka. Tři veteráni. Vládci kabiny, teoretičtí vládci hry. Kdepak. Kdepak...
To, co Sparta předvedla proti slaboučkému Lausanne v Evropské lize (ostudná remíza 3:3), byl koktejl exkluzivně namíchaný z ingrediencí plných gatí. Chutnal odporně.
Zatímco po dvaceti minutách snad všichni, kdo ten zápas viděli (Sparta vedla 3:1), avizovali natěšenost na gólový výprask soupeře hrajícího druhou švýcarskou ligu (!), v druhé půli nastoupili sparťané v rozpoložení, jakoby si v kabině čehosi potáhli.
Zpomalenost. Ploužili se po hřišti, naprosto chyběl pohyb, tempo. Přitom na Lausanne vážně jenom stačilo hrát. Sparťané hrát přestali a začali se bát.
Proč? Já nevím. Nikdo neví.
Z té bídy vykukuje právě trio nejzkušenějších. Blažek, Řepka, Sionko. Místo toho, aby právě oni byli uklidňujícím prvkem, stali se zprostředkovateli sparťanské neurózy.
Řepka hned na začátku utkání podskočil roh, ze kterého dalo Lausanne první branku. V zápase byl pak dále absolutně nejistý, jakoby se do kůže toho tvrdého chlapíka tentokrát oblékl nějaký zmatený mukl.
Blažkovi pak chyběl už jen polštář. Proč? Aby si mohl při druhém švýcarském gólu zpříjemnit spánek. Tu střelu z dálavy měl chytit. Musel. Nechytil. A donutil tak Spartu k ještě většímu fotbalovému třesotu.
A Sionko? Kdyby v poslední minutě, ještě za stavu 3:2, proměnil samostatný únik a nedělal nějaké takové divné zaseknutí, doprovázené "nestřelou", byl by klid a pohoda.
Takhle přichází do rudých řad deprese. A zavinili ji ti nejzkušenější. Záleží na tom, jak se tohle dá léčit...
