Pro normálního smrtelníka je cyklistická Tour de France těžko představitelnou dřinou. Téměř každý den jsou na programu vyčerpávající stoupání střídaná prudkými sjezdy. A když už se některá z etap jede náhodou po rovině, je většinou delší než 180 kilometrů. Vše pod trvalým náporem vysokých červencových teplot. Jasné proto je, že bez propracovaného pitného režimu nelze závod vůbec absolvovat. Jenže - má to jeden háček. Tělo rozhodně nezvládne všechny tekutiny spotřebovat a i cyklisté si musejí najít chvilku, kdy si takzvaně odskočí. Vždyť některé dny stráví v sedle šest a více hodin!
Rekreační cyklista v tuto chvíli nemá sebemenší problém - zastaví na krajnici, najde první smrček… Podobné řešení u profesionálního cyklisty by však znamenalo možná rozhodující chybu celého závodu. Dotahovat zpět celý peloton, uhánějící čtyřicetikilometrovou rychlostí, znamená výdej sil, které pak v rozhodujících fázích chybějí. Cyklisté si proto našli vlastní řešení. „Alespoň jednou za etapu je hromadná zastávka. Prostě se chvilku nezávodí,“ vysvětluje český profesionální cyklista Jan Hruška. „Nepsaným pravidlem je, že ji většinou iniciuje lídr závodu a všichni tuto výzvu zpravidla akceptují.“ Jenže i Tour má své chytráky, kteří podobné zastávky využijí k úniku. Ve 13. etapě loňského ročníku se v této situaci nezastavil Robbie McEwen a sám pokračoval ve stíhání vedoucí skupinky. Následující den pak musel snášet nevraživé pohledy svých soupeřů. Inu, i nepsaná pravidla je někdy lepší dodržovat. „Většinou to ale nebývá tak horké,“ říká Hruška. „Takový jezdec spíš riskuje, že až jednou bude coby lídr závodu vyzývat k přestávce, nikdo to nebude respektovat.“
Ani hromadná domluva však veškeré problémy neřeší. V důležitých etapách, kdy se závodí od začátku do konce, či při zdravotních obtížích některého z jezdců, musí nastoupit individuální řešení. Výhodu v těchto případech mají lídři jednotlivých týmů, kterým po nucené zastávce k dojetí pelotonu pomohou ostatní členové týmu. Běžnou praxí však je i vykonání malé potřeby přímo za jízdy z bicyklu. „Ačkoliv se to rekreačním cyklistům musí zdát nemožné, jde to zvládnout tak, aby se člověk, lidově řečeno, nepotřísnil,“ tvrdí Hruška s úsměvem.
Foto: archiv
