Budík zvoní už po čtyřech hodinách spánku, nechce se mi, ale vstávám, pro návštěvu nejvyššího „účastníka" letošního EURA se musí něco obětovat. Počasí vypadá velmi nadějně. Silničkou s malebnými výhledy se prokousáváme údolím dále. Normálně vždy přeplněné parkoviště zeje překvapivě prázdnotou, mezi hrstkou vozidel samozřejmě nechybí česká SPZ.
Bereme potřebné nádobíčko a už si to šineme směrem vzhůru.
Bílá pokrývka již v žádném případě není souvislá, spíše jen občasné sněhové mapy. Ale čím výš, tím tmavých míst beze sněhu ubývá. Slunce pálí, je potřeba nezanedbat mazání. Podklad je tedy poněkud měkčí, ale rozhodně to není tak špatné. Obouváme tedy lyže a hurá ještě jedním vlekem nahoru, kam až to jde. Ať se rozhlížím, jak chci, pořád ho nemohu zahlédnout. Lanovka na druhou stranu vozí již jen pěší, nezbývá tedy než překonat posledních pár metrů stromečkem. Ještě kousek a už ho máme na očích- nejvýše položeného „účastníka" letošního EURA - obří, ze sněhu vytvarovaný fotbalový míč na ledovci Stubai ve výšce 3149 metrů.
Přestože panuje ideální počasí, v areálu se to návštěvníky opravdu moc nehemží. Jediné místo, kde je celkem plno, je restaurace na konečné stanici lanovky. Většina opalujících se hostí je ruské národnosti, se sklenkou a úsměvem na rtech, nadšeni z postupu svých fotbalistů do další fáze turnaje. Pár jejich spoluobčanů se ale nespokojilo s chytáním bronzu a na měknoucím sněhu se za trpělivé asistence instruktora snaží naučit brzdění v pluhu.
Hrany už se do sněhu boří mnohem více než je zdrávo, a tak je čas zamířit zase dolů. Času totiž není nazbyt, na 15:00 je naplánován výkop. Dobrovolnické centrum zeje prázdnotou. Celé vybavení, kromě velkých televizí, bylo vydraženo. Lyžněním na Stubaii jsem tedy přišel o možnost stát se majitelem jednoho z velkých pohodlných polštářů... Jaká škoda!
O poslední doprovodnou dobrovolnickou akci je velký zájem. Seznam přihlášených se již roztáhl na dva papíry. Kdo by taky chtěl propásnout šanci zahrát si na jenom ze stadiónů EURA! Tribuny bohužel nejsou zaplněny do posledního místa jako včera večer, pár zaneprázdněných uklízečů jen doplňuje nemnoho přihlížejících ve svítivých dobrovolnických uniformách. Jsme rozděleni na čtyři týmy, přibližně po 15ti lidech, hrací doba rozhodně kratší než 2 x 45 minut, proto se nikomu nechce začít na střídačce.
Hřiště je tedy poněkud přeplněné, kombinace někdy trochu vázne, především, když se míč dostane k některé z hrajících slečen. Srdnatě bojujeme, ale bohužel nemáme dobrý den. Po třech porážkách končíme na posledním místě. Nikoho to ale příliš netrápí a užíváme si nevšedního zážitku.
Nabitý dobrovolnický program tím ale nekončí, večer ještě následuje závěrečná párty tradičních městských podniků. Piva Carlsberg opět neomezené množství, tentokrát je postaráno i o hojné občerstvení. To už jsem se ale dozvěděl jen z vyprávění a jsem tomu rád. Na zkoušku, kterou jsem druhý den ráno měl, bych asi jinak nedorazil úplně fit.
Tím skončilo EURO v Innsbrucku pro nás dobrovolníky. Celkově vzato pracovat jako dobrovolník vlastně ani práce nebyla. Spíše zábava, příjemně strávený čas se spoustou zajímavých lidí, možnost nakouknout pod pokličku velké sportovní akce a naplno si užít její atmosféru. Pokud budete mít někdy možnost, vřele doporučuji!
Foto: Karel Svoboda
