Český fotbalový míč jede po tobogánu neúspěchu níž a níž. Na tenhle pohled si fanoušci už tak nějak zvykli. Rok 2010 tuzemský obyčej radikálně nezměnil. Alespoň dal naději.
Reprezentace sice není ve smrtelných křečích, ale pořád se jí dýchá ztěžka. Po průšvihu s absencí na letním světovém šampionátu v Africe přišel pro nového trenéra Michala Bílka čas povinných náprav.
Když Bílek přicházel k reprezentaci, okamžitě jej obklopila aura absolutní negativity. Nezkušený, nepříliš kvalitní, dosazený kamarádem Haškem... "Počítám s tím, že na mě je od začátku tlak. Chci však ukázat, že jsem ideální trenér pro národní tým," hecoval sám sebe.
Jenže podzimní kvalifikaci na Euro 2012 v Polsku a Ukrajině začal jeho tým bídně. Češi prohráli doma s Litvou 0:1, propadli do kruté trapnosti a hvízdost domácího publika se ozýval v uších stylem nekonečně se opakující ozvěny.
Bílek, jenž nepřesvědčil ani v předchozích přípravných zápasech a přátelských turnajích, byl českou fotbalovou společností okamžitě hozen na popraviště. Kdyby se jeho týmu nepodařilo v následujícím zápase porazit Skotsko, asi by trenérskému konci neutekl.
Jenže národní tým se vzchopil, bojovným výkonem porazil mizerného a striktně bránícího britského soupeře 1:0.
Komunikativní, ale zmatený
"Povedla se nám reakce. Kdyby se nepovedla, postup by byl téměř ztracený," oddechoval kapitán Tomáš Rosický při vědomí, že v kvalifikaci se hraje celkem pouze osm zápasů, přičemž přímo postupuje jen vítěz, druhý jde do baráže.
Reprezentační podzim uzavřela pohodová, avšak nízká výhra v trpasličím Lichtenštejnsku (2:0).
"Chtěli jsme devět bodů, máme šest. Úkol jsme nesplnili. Přesto žijeme," shrnul po podzimní části Bílek, jenž moc dobře ví, jaké traumatické a psychologicky náročné zážitky jej čekají - na jaře se Češi dvakrát utkají s neporazitelnými mistry světa ze Španělska, navíc hrají na půdách svých největších postupových konkurentů - Skotska a Litvy. Ztráty bodů přitom budou smrtleným luxusem, který si národní tým nemůže dovolit.
Při resumé prvních Bílkových soutěžních kroků zaujme především stálé trénerovo hledání herního systému - ne všechno funguje, tak jak má. Především finální fáze drhne. Češi dávají málo gólů (za tři zápasy jen tři branky).
Z druhé strany, Bílek se nebojí experimentovat, povolávat mladé nováčky (Kadlec, Petržela). A jeho komunikace s médii je seriózní, hodně odlišná od zvyků jeho předchůdců - až už jízlivého a mrzoutského Karla Brücknera či nervózního paranoika Petr Rady.
Český reprezentační fotbal má šanci, ale musí ji využít. A to bude strašně těžké.
