Slovensko se poprvé v historii zahalilo fotbalovým pláštěm ze zlata. Fotbalová reprezentace postoupila na mistrovství světa do Afriky. A víte co, já to těm bývalým sourozencům přeji. A proč jim to přeji?
Slovákům to přeji proto, že byli fotbalově zakomplexovaní, nikdy se nedostali na žádnou velkou akci a pohlcovala je taková netvořivá lidová skepse.
Slovákům to přeji proto, že na těch velkých fotbalových akcích, na kterých nebyli, většina fandila Čechům. Takže si (až na Euro 2004) neužili moc radosti ani v tomto směru.
Slovákům to přeji proto, že díky postupu teď v naší vestecké hospodě pravidelně rozdává jeden ze slovenských dělníků borovičky. Je šťastný. Miro.
Slovákům to přeji proto, že to nepřeji Čechům, respektive jejich jízlivě líným fanouškům, kteří brzy začnou chodit na reprezentaci v počtu několika stovek a pískat budou už den před zápasem.
Slovákům to přeji proto, že mají opravdu zajímavý tým plný šikovných fotbalistů a prostě si tu Afriku za dlouhodobé výkony zaslouží.
Slovákům to přeji proto, že nebudu muset jet pracovat do Jihoafrické republiky, kde by mě možná zastřelili.
Slovákům to přeji proto, že mají hezké ženy, jejichž hlavní zbraň tkví v líbezné sexy mluvě. I když to není moc věcný argument.
Slovákům to přeji proto, že by nepostup Čechů mohl znamenat zajímavé změny v reprezentaci, především co se příchodu mladých pušek týká.
A Slovákům to přeji také proto, že jsem sám sebe nachytal při určitém druhu dojetí, když jsem sledoval šťastně plačícího trenéra Vlada Weisse (viz ZDE). Normálně mi cukala brada.
Prostě jim to přeji.
Foto: ČTK
