Formule 1
Slzy a proslov šéfa. Jak probíhalo loučení s Bianchim
28.07.2015 16:00 Poznámka
Kluci nepláčou? Kdeže! Tady to totiž ani jinak nešlo. Když vyloučím - pochopitelně - soukromé záležitosti, nikdy nic mě nedonutilo s takovým nasazením bojovat s emocemi. Tohle byl nejtěžší víkend mé dlouholeté kariéry novináře a komentátora F1.
Celá komunita F1 se sešla v Maďarsku poprvé od pohřbu Julese Bianchiho, francouzského pilota formule 1, který se vážně zranil při havárii během Velké ceny Japonska 2014. První závodní oběť po Ayrtonu Sennovi. Po jednadvaceti letech.
Shodou okolností právě pro závod na Hungaroringu jsem zastupoval rozšířenou roli: vedle komentování GP Maďarska a moderování předzávodního Studia F1 jsem si naplno vyzkoušel roli reportéra. Zaskakoval jsem za kolegu Martina Krpače, který se vrátí pro Velkou cenu Belgie. A události předchozích dní samozřejmě předurčily scénář veškerého dění.
Myslel jsem si, že jsem na něj připraven. Ale bouře emocí, která lomcovala všemi v padoku u Budapešti, byla tak velká, že popis dojmů by vydal na knihu. Je F1 pokrytecká? V 99 % případů ano. Ale v situaci, kdy ztratíte pilota, se jedná o rodinu (byť velkou), která přišla o svého člena.
Srdcervoucí rozloučení patnáct minut před startem závodu mělo vliv právě na samotné piloty. Ruskému závodníkovi Daniilu Kvjatovi trvalo několik kol, než se dokázal emotivně a psychicky stabilizovat. Tak silně (nejen) na něj rozlučková ceremonie dolehla.
Ve Studiu F1 na programu Sport 2, který krátkou rozlučkovou ceremonii přenášel živě, zůstaly skryty před hledáčky televizních kamer nějaké ty slzičky. Věřte nevěřte, snažil jsem se statečně, ale bylo to silnější než já. Ještě teď mám namožené 'polykátko'!
Na Hungaroringu ale přišel ještě jeden silný moment, u kterého mi vlastní ješitnost a ego posílaly posměšky o tom, jaká jsem to emotivní baba. To když šéf Bianchiho týmu ve formuli 1 Gream Lowdon předstoupil před naši skupinku novinářů a měl přednést vůbec poprvé oficiální slova po Bianchiho pohřbu. A ta slova nebyla strojená. Byla upřímná a zasáhla až do hloubi duše. Ostatně, posuďte sami:
"Byl to, jak říkáte, náročný týden. Abych pravdu řekl, bylo to náročných devět měsíců a tenhle víkend - a nebudu lhát - je ještě těžší, než jsem si myslel. Ale musím říci, že rodina F1 se nám snaží jej maximálně usnadnit. Jak jistě víte, Jules byl v paddocku obecně velmi oblíbenou osobou.
Podpora, které se nám ze všech stran dostalo, byla fantastická. Myslím si, že důvod, proč je to pro všechny tak těžké, je ten pocit velké ztráty. Když jsem se v úterý ohlížel kolem katedrály, viděl jsem spoustu lidí, z nichž každý z určitého úhlu pohledu o něco přišel. Ať už to byl kolega, mechanik, který přišel o svého pilota, dokonce zástupci médií ztratili člověka, kterého znali a se kterým dělali rozhovory.
Lidé přišli o týmového kolegu, proti kterému závodili. Týmy, jako jsou ART, Manor, Force India, Ferrari přišly o svého člena. Byl to právě tento pocit ztráty... A myslím, že nikdo neztratil více než samotná Bianchiho rodina. Musím přiznat, že jsem od Bianchiho rodiny získal neuvěřitelné množství síly. Kdo je zná, ví, že se jedná o velmi semknutou a milující rodinu. Rodiče Philippe and Christine si museli za posledních devět měsíců projít něčím, co sám nedokážu popsat či pochopit a mé srdce skutečně patří jim.
Cokoli, čím jsme spolu za celou tu dobu prošli, vřelostí a soucitem, cokoli, co udělali, bylo motivováno respektem a láskou, což představovalo obrovskou podporu, a jsem si jist, že nemáme monopol na to, abychom my jediní byli smutní. Dotklo se to obrovského množství lidí a Julesova rodina k této situaci přistoupila naprosto neuvěřitelně. Opravdu neuvěřitelně. V situaci, kterou nejsem schopen sám popsat. Riziko této situace, myslím si, spočívá v soustředění na to, o co jste přišli. Místo toho, abyste se soustředili na to dobré v době, kdy jste Julesa v té skvělé době znali.
A já vím, že jste mluvili s jezdci, kteří mají své vlastní zkušenosti s Julesem jako s člověkem, a podle mého názoru to byl člověk, který přinesl do života ostatních spoustu dobrého. Minimálně se to stalo mně.
Jedna z věcí, která mi utanula v mysli, když se poprvé objevil v garáži F1 na tvarování závodní sedačky. Přišel coby člen jezdecké akademie Ferrari, což je samo o sobě znamením talentu a tvrdé práce. A měli jste v očích vidět to odhodlání. Nemohl se dočkat, až si sedne do toho monopostu F1. A přitom dal najevo emoci nebo vlastnost, kterou bohužel dnes tak často nevidíte: byl vděčný za tu příležitost usednout do monopostu F1, a podle mě to jen podtrhlo skutečnost, jak byl dobrý. Věděl, že bude umět to auto dobře řídit, a to pro mě bylo jedním z důležitých aspektů.
Někdo se mě zeptal na Julese. Který moment si budu pamatovat nejvíce. A mohu říci naprosto upřímně, z mého úhlu pohledu, že to, co si nejvíce pamatuji, je následující: od momentu, kdy vstoupil do naší garáže, do momentu, kdy jsme dali poslední sbohem, bylo absolutním potěšením s ním pracovat a chybí mi šíleně, když tu dnes není."
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.