Pohoda a steaky stranou! Češi se musejí vrátit k pokoře

Je třeba opět otevřít bolestivou ránu. Ačkoliv loňské chmury zahnalo bronzové opojení, letošní kolaps českých hokejistů opět ukázal, že v českém hokeji je něco špatně. I z toho se dá ale docela rychle poučit.

Stabilizace stavu českého hokeje je běh na dlouhou trať. Špatné výsledky českého mládežnického hokeje se jistě budou ještě nějaký čas projevovat (pokud je vůbec dokáže někdo zastavit). Příklad Švýcarska, kde se na rozdíl od českých ledových kolbišť klade velký důraz na práci s mládeží, může být naším vzorem. Ať se nám to líbí, nebo ne, učit se musíme i od dřívějších outsiderů.

Už žádné zlaté ručičky, ale tvrdá práce

Ten rozdíl byl patrný. Česká pohoda, srandičky, steaky, hledání chyb jinde než u sebe. Čeští hráči se po úvodní prohře se Švýcary do soupeře pustili. "Byli jsme lepší," znělo českou kabinou. Ale houby! Pokud budeme chtít v příštích letech dosáhnout alespoň na semifinále, bude potřeba větší pokora, více dřiny a tvrdé práce.

Dříve do nebe vynášené zlaté české ručičky už úspěch nezaručují. Moderní hokej musí bolet, je to urputná dřina, osekávání před brankou a pálení z každé pozice. Ne šmrdlání se s pukem v rozích kluziště a pomalé, čitelné přihrávky při přesilovkách. Tudy cesta k úspěchu nevede. Švýcarský hokej rozhodně nepůsobil jako skvěle ladící orchestr, vítězili díky vražedné bojovnosti a neustálé pokoře. Ač vyhráli všechny zápasy na letošním šampionátu.

Méně může být i více

Byl by hřích opomenout hokejisty kalibru Voráčka, Plekance, Tlustého či Pavelce a nepozvat je na hokejový šampionát, mají-li zájem hrát. Připomeňme si však rok 2010, kdy trenér Růžička pouze sbíral omluvenky a nakonec z toho bylo senzační zlato.

Zvyknout si v rychlém časovém presu na užší kluziště, sehrát se s novými spoluhráči, vyrovnat se s časovým posunem. Tyto aspekty mohou dočasně snížit kvalitu borců z NHL níže, než rozehraných hráčů z Evropy. Je pouze otázkou, zda by extraligová hvězda Jan Kovář dokázala samostatný únik lépe, než Radim Vrbata, cestující po zpackané sezoně až z dalekého Phoenixu. Většina z hvězd NHL bude muset po letošní blamáži hodně přidat, aby se dostala na olympijské hry v Soči. Stejně jako zbytek týmu.


Podpora obrany

Bylo to někdy až do očí bijící. Útočníci nechávali často obránce ve štychu, ti zase "na oplátku" nedokázali pořádně podpořit útok. Než přiletěl z New Jersey Marek Židlický, chyběl českému týmu obránce, který se nebojí vzít odpovědnost na sebe a přesnou dělovkou vypálit na branku či najít spoluhráče v dobré pozici.

Petr Čáslava, Zdeněk Šmíd, Jan Hejda i Zbyněk Michálek jsou skvělí defenzivní obránci, několikrát hasili pohromu v obranném pásmu (často zapříčiněnou nedůsledným návratem útočníků), skákali do střel. Jenže tým potřebuje také sebevědomé beky, kteří se nebojí zaútočit tak, jako to umí Židlický, Němec či tragicky zesnulý Karel Rachůnek.

Jistota v brance

Základní kámen úspěchu Češi mají pořešený skvěle. I přes trable se zraněním ukázal jak Alexander Salák, tak i Ondřej Pavelec, že dokážou být českému týmu oporou. Příslibem jsou i Jakub Kovář s Pavlem Francouzem, na reprezentaci jistě pomýšlí i Jakub Štěpánek s Tomášem Pöpperlem.

Stačí vzpomenout na někdy až přehnaně omílanou olympiádu v Naganu. Pokorní Češi byli v roli papírového outsidera, příliš se s nimi nepočítalo. I díky úžasným výkonům Dominika Haška v brance a poctivému hokeji bez náznaku podcenění soupeře to dotáhli až k neuvěřitelnému zlatu. A právě tímto způsobem může vést nenápadná česká pěšinka, ležící již mimo cestu hokejových velikánů.