Léta plynou, jednotlivá mistrovství světa se stávají minulostí, hráči v reprezentaci se mění. Jedna jistota však českému hokeji zůstává. Trvalá a neměnná. Jaromír Jágr. Nejlepší hráč českého národního týmu. Stejně jako před pěti, deseti lety je tomu i tentokrát na domácím šampionátu.
Před turnajem se o tom hojně diskutovalo. Nikdo ještě nevěděl, jestli kouči Růžičkovi kývne a na domácí šampionát přijede. Ani sám Jágr to nevěděl, dlouho váhal a mlžil. Stejně se však nemluvilo o ničem jiném. Přijede? A když ano, bude stále ještě platný? Většina hokejových expertů i fanoušků zprávu o jeho startu kvitovala. Spousta lidí ale také pochybovala, jestli by Růžička raději neměl dát přednost nějakému mladému a perspektivnímu hráči.
Obě strany - Jágrovi příznivci i pochybovači - však teď mají jedno společné: pojí je překvapení z výkonů české hokejové legendy. Vzhledem k jeho věku už nikdo moc nečekal, že Jágr bude hlavním tahounem týmu, lídrem a největším postrachem obran soupeřů. Takovým, jakým byl před pěti, deseti lety. Jenže přesně to Jágr je i ve svých 43 letech.
Marná sláva, Jaromír Jágr je prostě na ledě pořád nejlepší. Každý zápas si vypracuje řadu šancí, střílí góly a skvělými přihrávkami, takovými, které umí snad jen on, neúnavně vybízí ke skórování i své spoluhráče. Týmu je neuvěřitelně platný. A kdyby přece jen nějací pochybovači chtěli být opačného názoru, veškeré jejich argumenty utne důkazní materiál v podobě tabulky kanadského bodování. Jágr je se čtyřmi góly nejlepším střelcem českého týmu. A co se týče kanadského bodování, je těsně za Jakubem Voráčkem, českým kapitánem a mužem, který do poslední chvíle bojoval o cenu pro nejproduktivnějšího hráče základní části zámořské NHL.
Nejsou to ovšem "jen" parádní góly a vtipné přihrávky, co z Jágra dělá zatím jednoznačně nejzářivější českou hvězdu domácího turnaje. V tom je pořád stejný. A na to už jsou od něj všichni zvyklí. Jenže hokejový hračička v Praze ukázal i svou doposud nespatřenou druhou tvář. Tvář zlého muže, bijce a ochránce ostatních, který se za tým nebojí doslova i poprat.
V utkání s Kanadou všechny šokoval nezvykle tvrdým hitem. A dvakrát na turnaji už se pustil dokonce i do šarvátky. Ani jednu z nich nevyprovokoval on. Má kolem sebe auru nedotknutelného, obránci si na něj před brankou nedovolí tolik, jako na kohokoliv jiného. V obou případech obránci soupeře vystartovali na jeho spoluhráče a Jágr se vrhl parťáky bránit. Proti Francii vytáhl z bryndy dvacetiletého benjamínka Dominika Simona, v posledním utkání s Německem se zase zastal svého centra Jana Kováře.
"Nebývá to zvykem, abych se pral. V NHL jsem skoro nejmenší rváč, naopak tady jsem jeden z největších, takže do toho musím chodit," smál se sám Jágr po nedělním zápase. Asi ani on netušil, že by takovou úlohu kdy mohl v národním mužstvu mít. Ale prostě chce být co nejvíce užitečný a maximálně týmu pomoci. A to v jakékoliv roli.
Pořád však platí, že nejvíce platný je před brankou soupeře. V útočných akcích, které buď sám zakončí, nebo na gól přihraje. V tom je stále zdaleka nejlepší z celého českého týmu. Bohužel - vzhledem k výkonům a perspektivě ostatních hráčům. A bohudík - vzhledem dosavadním výsledkům českého týmu a vyhlídkám na medailový úspěch.
