Pohledy kamer do hlediště měly hlavní cíl. Jmenoval se Václav Klaus. Český prezident se ale z distingovaného profesora nestal zuřivě gestikulujícím fanouškem. "S tím problém nemám," usmíval se.
Stále měl odstup. Prožíval to vnitřně. Uhlazeně, jemně, vybraně. I tak jej karlovarská atmosféra (nejen) finále strhla. Byl jemně rozdováděný. "Báječné. Praha si tuhle akci asi nezasloužila, diváků by tolik nepřišlo," chválil.
Karlovarská aréna byla naplněna šesti tisíci extaticky burácejících fanoušků, uši zaléhaly i Klausovi. "Je vidět, že jsme basketbalová země," usmíval se prezident, jenž byl před finálovým zápasem povzbudit hráčky v šatně.
A asi jim neříkal jen klišé. Klaus je nejen tenista, ale také bývalý basketbalista. Oranžový míč mu pomohl vyhnout se vojně, místo níž hrál budoucí prezident za prvoligovou Duklu Praha. "Jako bývalý basketbalista vážně trpím - třeba když si necháme vzít snadný míč nebo nedáme snadný koš," usmíval se. "Ale v první řadě jsem nadšený. To, co reprezentantky dokázaly, je obrovský úspěch. Snad teď bude každá druhá holčička prosit rodiče, ať ji přihlásí na basketbal."
Klaus si zažil druhý sportovní vrchol tohoto roku. Tím prvním bylo senzační finále hokejového mistrovství světa, které podceňovaná česká parta slavně vyhrála. "Hlavně s Australankami ve čtvrtfinále jsem měl hodně podobné pocity. Strašně jsem trpěl - podobně jako v posledních vteřinách finále hokejového mistrovství."
Právě čtvrtfinálový zápas s Austrálií byl první, kterého se Klaus osobně zúčastnil. "V Brně i ve Varech byla báječná atmosféra. Jako ortodoxní Pražák musím přiznat, že v Praze by asi taková nebyla."
Jakožto basketbalový odborník se pak Klaus ochotně pustil do analýzy úspěchu. "Hana Horáková to táhla, ale mužstvo hrálo hlavně jako tým, podařilo se chytit náladu a sounáležitost. Energie z našich hráček přímo vyzařovala," uzavřel, přičemž mu k expertize scházela snad už jen elektronická tužka.
