Žokej Váňa: Velkou ještě pojedu. <span>Ale mám podmínku</span>

Před několika týdny, bylo krátce po doběhu Velké pardubické, prohlásil: „Asi se už na to vyprdnu, asi jsem jel naposledy". Teď však legendární žokej 56letý Josef Váňa svá prohlášení brzdí. V rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ připustil, že se v Pardubicích ještě nejspíš objeví. A v sedle koně. Má však podmínku.

Váňa je živou legendou českého dostihového sportu. Na start nejslavnějšího a nejtěžšího překážkového dostihu evropského kontinentu se postavil dvaadvacetkrát, pětkrát vyhrál. V zatím poslední ročníku dojel v sedle favorizovaného Juventuse třetí, o dvě příčky před svým synem Josefem juniorem. Právě tím si Váňa starší splnil sen: jet Velkou pardubickou spolu se svým potomkem. A možná to nebylo naposledy.

Josefe, médii proběhla informace, že Váňa končí. Je to pravda?
Řeknu to takhle: V žádném případě už nechci jezdit na koni, který mi nebude „říkat pane".

Vyhýbavá odpověď. Devítiletý ryzák Juventus, na kterém jste v říjnu jel, vám nepatřil?
Ne, jsem jeho jezdec a trenér. Majitelem koně je Rudolf Javořík, který mi dal důvěru pro závod. A kvůli třetímu místu mě teď tíží svědomí. Jel jsem na favoritovi, a nevyhrál! Teď mi můžou lidé říkat: Vidíš, ty starej blbe! Proč jsi na toho koně lezl? Příště proto pojedu jedině na vlastním koni. Když třeba spadnu na posledním skoku, budu za pitomce jen sám před sebou a každý mi může políbit šos. A když vyhraju, budu znova machr.

Máte nějakého favorita v záloze?
Myslím, že mám. Možná i dva. Ale nic bližšího o těch koních nepovím. Každopádně si nedovedu představit, že bych už Velkou pardubickou nejel. Předloni jsem závod kvůli zranění sledoval z tribuny a bylo to utrpení.

Letos se vám splnilo přání, že jednou tenhle dostih pojedete společně se synem. Kdyby na to přišlo, nechal byste syna v cílové rovince vyhrát?
Ne, to ne. Syn na Decentovi skončil pátý, ten kůň se tím slušně rozloučil s kariérou - ve třinácti letech už na víc neměl.

Myslíte, že budete v devadesáti také jezdit?
Pana Havelku dodnes vyloženě nic nebolí, ale já nemohu vědět, jak na tom budu zdravotně za pár let nebo dokonce jen za pár měsíců. 

Vaše zranění a návraty na koně jsou v jezdeckém světě proslulé. Vylízal jste se dokonce i z klinické smrti, když na vás v roce 1994 při závodě v německém Iffezheimu spadl kůň. Kde berete sílu na to pořád se léčit z tak těžkých zranění?
Za to jsem vděčný svým léčitelkám.

Věříte alternativní medicíně?
V osmdesátých letech jsem si při dostihu na Slovensku zlomil klíční kost. Byla středa a v sobotu jsem měl jet se Železníkem klasifikaci na Velkou pardubickou. Kamarád mi doporučil návštěvu léčitelky, která se zrovna přijela do Jeseníků modlit. Když mi přiložila ruce na ramena, pocítil jsem, jak mi tělem lezou mravenci. Za tři dny se mi ulevilo a v kvalifikaci jsem zvítězil. 

Byla ta klíční kost opravdu zlomená?
Rentgenové snímky to potvrdily. Na počátku devadesátých let jsem si zase v Baden-Badenu po pádu z koně roztříštil na sedm kusů patu. Normální medicínská léčba by trvala tři čtyři měsíce, ale já už chodil šestý týden po pádu - lékaři to vůbec nechápali. A další týden jsem vyhrál dostih. 

Co na to říkají lékaři?
Moji ortopedové už si určitě museli přiznat, že na těch terapiích něco je. Ale kdo ví, třeba si myslí pořád svoje. Jenomže rentgenové snímky mých zlomenin jsou, myslím, dostatečně přesvědčivé důkazy. 

Foto: Robert Zlatohlávek, Robert Sedmík