Je zahalený v kapuci. Vidět má jen oči a nos. Představí se jako "Steve, co vyměňuje odznaky". Je neuvěřitelné, kolik jich má. Málomluvný Američan je svérázná postavička olympiády. Stojí kousek od hlavního mediálního centra, před sebou rozevřený olbřímí archiv napínáčků se znaky olympiád, olympijských závodů, vítězů.
Je to zvláštní tradice. Na každé olympiádě najdete podobné chlápky (občas i ženy). Odznáčky jsou bohatstvím, které jejich majitelé shánějí různě - z edic sponzorů, televizí, speciálních sbírek... A pak si je vyměňují. Neprodávají. Jen vyměňují. "Tohle je moje čtrnáctá olympiáda," říká tichým hlasem americký fanatik.
ČTĚTE TAKÉ: Sáblíková ví, že mlčeti (za) zlato. Trenér slíbil bonus
"První byla v roce 1984, u nás, v Los Angeles. Hned mě to pohltilo. A sběratelství dalo olympiádě jiný rozměr," mumlá potichu, snad aby ho nikdo neslyšel. Pravidelně u něj zastavují zájemci a nabízejí ozdoby svých sbírek.
"Tohle za tohle? To určitě ne," odbude Steve ženu, která si přeje jeden z jeho kousků. "To je z Lillehameru, toho si vážím, Dalo mi hodně práce tenhle odznáček sehnat," kroutí hlavou a žena smutně odchází.
ČTĚTE TAKÉ: Jágr: Slováci jsou pod námi? Snad to tak zůstane
Soupeři i kamarádi. Bobisté obhlédli olympijské koryto
Přítomnost českého novináře (a fotografa) Stevea spíše znervózňuje. Přesto ještě konverzuje. "Moje nejlepší olympiáda? Jednoznačně Nagano," říká. "To pro Čechy byla taky krásná olympiáda," souhlasím. Steve se poprvé zasměje. "Ano, ano. Turnaj století. Slavné vítězství," vzpomene si hned.
Jenže pak zase mlčí. Párkrát ještě zamumlá cosi do kapuci. Konverzace, chvílemi hodně nesrozumitelná, asi končí. Odcházím a tak mě napadá: Snad se alespoň jmenuje Steve... Měnič Steve.
Foto: Robert Sedmík
