V podobných případech se mluví o inspiraci. O poselství víry v sebe sama. Jenže příběh lyžaře Ondřeje Banka působí na první pohled spíše odstrašujícím dojmem. Ani dřina a bolest v jeho případě na vysněný úspěch nestačily. Přesto si český sjezdař zaslouží obdiv.
Když loni v únoru na mistrovství světa v USA bezvládně ležel za cílovou čarou kombinačního sjezdu, obletěla svět kromě děsivých záběrů také otázka, jak je možné, že někdo může mít takovou smůlu.
Ondřej Bank si v životě prožil opravdu hodně. Od zranění lehčích, přes zlomeniny až po neznámou infekci. Vše postupně ničilo jeho velký talent. Přesto se vždy vrátil ještě silnější. A snil o medaili z velké akce. Když to nešlo ve slalomech, vrhl se na sjezd a kombinaci.
Právě v ní útočil před dvěma lety během olympiády v Soči na životní úspěch. Cenný kov nezískal, přesto mu neúspěch vynesl novou naději. Všimli si ho sponzoři, získal kvalitní vybavení. Na sklonku kariéry měl konečně materiál, aby mohl vyzvat ty nejlepší na rovný souboj.
A pak to přišlo. Jedna drobná chyba, hrůzný let vzduchem a bolestivý pád v Beaver Creeku jeho šance na medaili jednou pro vždy ukončil. Ačkoli ho přežil bez vážných fyzických následků, šrámy na psychice byly velké. A letos už to nešlo. Snad z únavy, snad právě pro strach z dalšího těžkého pádu.
Konec kariéry je dobrou volbou. Bank byl vždy dříč, který se obdivuhodně pral s osudem. Ten mu ovšem ve sportu nepřál. Snad mu to vynahradí jinde. Chybějící medaile v jeho životopisu je ale škoda. Bankovi by za jeho "zásluhy v boji" slušela.
