Tři největší chřipkové pandemie 20. století se neobjevily jako blesk z čistého nebe. Varianty viru, které za ně byly zodpovědné, mezi lidmi kolovaly v téměř kompletní podobě už několik let předtím, než zaútočily s plnou silou.
Například geny typické pro virus španělské chřipky z roku 1918 se v savčích hostitelích, především mezi prasaty a lidmi, vyskytovaly přinejmenším od roku 1911. Podobný průběh měl také vývoj pandemických virů z let 1957 a 1968. Nebezpečné varianty virů se vyvíjely vždy postupně, kombinací různých variant chřipkového viru kolujících mezi různými hostiteli. Toto zjištění je v rozporu s dosavadními představami o přímém přeskoku viru španělské chřipky z ptáků na člověka těsně před vypuknutím pandemie.
Podle hongkongských a amerických vědců, kteří své závěry zveřejnili v odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, z toho vyplývá, že vir s pandemickým potenciálem lze v populaci zachytit mnohem dříve, než pandemie vypukne. Lidstvo by tak získalo čas na přípravu - například na vývoj vakcíny nebo na distribuci protivirových léků.
Vědci porovnali genetické charakteristiky nejrůznějších variant viru, což jim umožnilo určit jejich vzájemnou příbuznost. Výzkum proběhl ještě před vypuknutím aktuální pandemie, ale jeho výsledky byly zveřejněny až nyní.
Boj s právě probíhající pandemií, způsobenou virem A(H1N1), to už sice neovlivní, ale lidstvo by se mohlo lépe připravit na pandemie, které teprve přijdou. „Prasečí" chřipka totiž určitě není poslední variantou chřipkového viru, která na nás zaútočila.
Foto: profimedia.cz
