Ve třináctém století postihlo dnešní jihozápadní Spojené státy katastrofální sucho. Místní indiáni pravděpodobně přežili díky intenzivnějším kontaktům se vzdálenými kmeny.
Keramika je dobrý nástroj ke sledování obchodu mezi lidskými skupinami. Každé etnikum totiž obvykle používá svoje vlastní vzory, takže když při vykopávkách najdete výrobky jednoho národa v sídlech druhého, máte důkaz, že spolu byly v kontaktu. Skupina výzkumníků v čele s Lewisem Borckem z Arizonské univerzity takhle studovala kmeny, které obývaly to, co jsou dnes jihozápadní Spojené státy. Zajímalo je období mezi lety 1200 a 1400, zejména úsek od roku 1276 a 1299. Tehdy totiž oblast postihlo katastrofální sucho.
K přesnému časovému vymezení sucha dospěli vědci počítáním stromových letokruhů. Objasnit jeho příčiny se však zatím nepodařilo. Indiánské kmeny žily na jeho počátku v hustě obydlených zemědělských osadách. Opakující neúrody je však nutily vracet se k jednoduššímu způsobu života a rozptylovat se na velké ploše.
Borck a jeho spolupracovníci prozkoumali celkem 800 tisíc kusů keramiky ze 700 archeologických nalezišť. Co zjistili, zveřejnili v časopise Journal of Archaeological Method and Theory. Vědci tvrdí, že kontakt s dalšími osadami zvyšoval šance konkrétní komunity na přežití. Čím rozsáhlejší byla síť dalších osad, s nimiž určitá vesnice obchodovala, tím pravděpodobnější bylo, že její obyvatelé přečkají sucho na jednom místě, aniž by se museli stěhovat.
Uzavřené skupiny naopak svoje stanoviště obvykle opustily, ačkoliv existovaly i výjimky. Kmen Zuniů, který v Mexiku žije dodnes, si žil v časech sucha sám pro sebe. Přesto ho přečkal bez nutnosti stěhování. Archeologové to přičítají výhodnému území, které Zuniové kontrolovali, a také jejich velkému počtu.
