Z rodokmenu lidí
Předek hominidů měl širokou pánev a neuměl viset na větvi

Antropologové prozkoumali anatomii našeho evolučního pradědečka. Šplhání mu šlo. S přidržováním v metru nebo tramvaji by ale možná měl potíže.

Tvor, pojmenovaný dva roky po svém objevu v roce 2002 Pierolapithecus catalaunicus, žil v dnešním Katalánsku. Odborníci na lidský rodokmen ho považují za posledního známého společného předka šimpanzů, bonobů, goril, lidí a orangutanů, dohromady označovaných jako hominidé. Z hlediska tvaru kostí to sedí. O něco horší už je naleziště. Naprostá většina ostatních hominidů žije a žila v Africe nebo v jihovýchodní Asii. Nález jejich společného předka na Pyrenejském poloostrově působí nelogicky. Plocha Středozemního moře se ale v minulosti často měnila.

Za Pierolapithecových časů nemuselo představovat takovou překážku jako dnes. Náš předek mohl doputovat z Afriky do Evropy bez větších potíží. Tvůrci poslední studie jeho pozůstatků, která vyšla v časopise Journal of Human Evolution, se zaměřili na tvar pánve. Jako korespondující autorka je pod ní podepsána Ashley Hammondová z Missourské univerzity.

Primát v MHD

Vědci vytvořili pomocí laserového skeneru počítačový model kostí, který pak porovnali s modely žijících i vymřelých druhů hominidů. Z pánve Pierolapitheca se zachovaly dvě kosti: kost sedací a kost kyčelní. Sedací kosti se dochoval jen malý kousek. Přesto se si z něj výzkumníci troufají usuzovat, že se tvarem velmi podobala stejné kosti našeho dalšího předka, pojmenovaného Proconsul nyanzae. Vědci ho objevili v roce 1942 na ostrově Ruzinga ve Viktoriině jezeře. Měl žít před osmnácti milióny let.

Zato kyčelní kost se od kyčelní kosti Proconsula lišila. Byla širší. Odlišný tvar pánve dodával podle antropologů Pierolapithecovi větší stabilitu, když se pohyboval s použitím předních končetin. Jejich anatomie se ale lišila od anatomie předních končetin moderních hominidů.

Pierolapithecus se pravděpodobně nedokázal zavěsit rukama na větev, nebo jiný podobný objekt. Jeho současní potomci to zvládají bez potíží. Orangutani, šimpanzi i bonobové se větvích houpou běžně. Lidé, aspoň ti, co žijí v technických civilizacích, po stromech moc nelezou. Stačí se ale podívat na cestující v autobusu nebo v metru a naše spřízněnost s ostatními hominidy se nezapře. Prsty Pierolapitheca by se ale k přidržování v MHD nehodily.

Ztráta ocasu

Vypadá to tedy, že se naše schopnost věšet se na větve se musela objevit někdy později. Neznamená to ovšem, že by si náš dávný předek neužíval šplhání. Naopak, podle vědců se k němu jeho anatomie hodila. Vynikal v něm nejspíš podobně jako většina ostatních primátů. Za přizpůsobení k houpání na větvích se obvykle považuje i ztráta ocasu. Pierolapithecus ho neměl, stejně jako většina našeho nejbližšího příbuzenstva.

To se dělí do dvou hlavních větví. Vedle už zmíněných hominidů jsou to ještě příbuzní gibbonů. Na rozdíl od nás jsou menší a mají v poměru k nohám výrazně delší ruce. Z prvního zmíněného rozdílu plyne, i že hominidé mají větší mozky. Kromě toho máme také komplikovanější soustavu mimických svalů.