Lidé všech kultur se od lidoopů liší mimo jiné tím, že s péčí o malé děti matce alespoň do jisté míry pomáhá i otec a odrostlejší děti, případně další členové rodiny. Antropolog Jeremy DeSilva nyní přišel s teorií, že sdílená péče se vyvinula už u australopitéků před více než třemi miliony let.
Lidské děti váží v průměru šest procent hmotnosti matky, zatímco u šimpanzů a goril to jsou tři procenta. Právě větší porodní hmotnost podle antropologů vedla v minulosti k tomu, že se na péči o děti začali podílet i otcové a další rodinní příslušníci. Matky samy péči o relativně velké děti nezvládaly - jejich přenášení je stálo příliš mnoho energie a nedokázaly jim zajistit bezpečnost. Otcové se už nemohli tak snadno vzdát odpovědnosti. Naopak šimpanzí a gorilí matky svá mláďata jiným členům tlupy svěřují jen výjimečně.
Dnes převládá názor, že sdílená forma péče o potomstvo se poprvé objevila u Homo erectus, který žil před 1,8 milionu až 700 tisíci lety.
Antropolog Jeremy DeSilva z Bostonské univerzity analyzoval fosilní nálezy předků člověka od ardipitéků po jednotlivé druhy rodu Homo a pokusil se odhadnout objem mozkovny i celkové tělesné hmotnosti mláďat i dospělých. Podobné odhady jsou kvůli nedostatečnému množství nálezů jen přibližné, DeSilva přesto na jejich základě dospěl k závěru, že porodní hmotnost se zvýšila dávno předtím, než se na zeměkouli objevil první zástupce rodu Homo. Své závěry publikoval v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences.
Taková tíha!
DeSilva zjistil, že u ardipitéka, který žil před 4,4 milionu let (přibližně 1,5 milionu let poté, co se rozešly evoluční linie vedoucí k dnešním lidem a šimpanzům), měli novorozenci relativní hmotnost srovnatelnou s mláďaty dnešních lidoopů. Australopitékové z doby před 3,2 milionu let však už měli mláďata o poznání větší - pět až šest procent hmotnosti matky.
Kromě vyšší porodní hmotnosti podle DeSilvy sehrály roli i další faktory. Australopitékové už dokázali chodit po dvou, což si vyžádalo změnu anatomie dolních končetin. Chápavé prsty, umožňující mláďatům ardipitéků udržet se pevně na těle matky, se zkrátily a ztratily svou původní funkci. Australopitékové už také neměli tak dlouhou srst, takže mláďata přišla o pohodlné „držadlo". Přenášení mláďat tak bylo mnohem obtížnější než u starších druhů lidské evoluční linie a matky se už neobešly bez pomoci otců a dalších příbuzných.
