Kdybychom neměli babičky, žili bychom úplně jinak. Místo tendence vstupovat do dlouhodobých vztahů by souložil každý s každým. Láska by neexistovala.
Lidský sklon uzavírat dlouhodobé svazky by podle antropologů mohla vysvětlit existence babiček. V živočišné říši jsou vzácnost. Lidské ženy ztrácí schopnost mít potomky v době, kdy jim zbývá třicet nebo ještě víc let života. Není to důsledek nemoci nebo stárnutí. Je to předem naprogramovaný proces, menopauza. Mezi savci jsme s ní ojedinělí. Samice naprosté většiny našich příbuzných druhů zůstávají plodné až do smrti, nebo téměř do ní. Stejně jako my, lidé, jsou na tom jen kosatky a kuolohlavci.
Existenci menopauzy vysvětlil v padesátých letech minulého století Americký biolog George Williams. Jeho teorii se říká hypotéza babiček. Ženy, které se starají o vnoučata, podle ní protlačí do dalších generací víc svých genů, než ženy, které by měly další vlastní potomstvo. Dědečkům se péče o vnoučata nevyplatí. Muž totiž nemá jistotu, jestli je dítě opravdu jeho. Proto jsou schopní mít děti i ve vysokém věku, ačkoliv jejich plodnost klesá vlivem stárnutí.
Starost o vnoučata
Hypotéza babiček je celkem solidně prokázaná. Neznamená to ale, že bychom dokonale rozuměli všem jejím důsledkům. Skupina vědců v čele s Jamesem Coxworthem z Utažské univerzity teď přišla v časopise PNAS s teorií, že existence babiček může za náš sklon utvářet párové vazby. Láska nemusí být dokonale exkluzivní. Spousta lidí má víc než jednoho partnera najednou. Nemusí trvat celý život. Trvá ale dlouho, většinou nejméně několik měsíců.
Coxworth a spol. si myslí, že za párové vazby může existence babiček. Když je podstatná část žen neplodných, vznikne přebytek plodných mužů. Z mladých žen schopných počnout potomka se tak stává vzácné zboží. Muži, který získal k některé z nich přístup, se proto většinou nevyplatí ji opustit a hledat jinou. Konkurence je příliš velká.
Coxworth a jeho spolupracovníci naprogramovali matematický model lidské evoluce. Když do něj zavedli babičky, začal se poměr pohlaví vychylovat na stranu mužů. Ze 77 mužů na 100 žen vzrostl během tří set tisíc simulovaných let na 156 mužů na 100 žen. Mezi sedmi našimi nejpříbuznějšími druhy, označovanými jako hominidé, je to většinou naopak. Plodných samic je víc než samců.
Rodina netáhne
"Zkreslení v poměru pohlaví v rozmnožovacím věku dělá z hlídání samice výhodnější strategii než z pokusu hledat další partnerku," prohlásila spoluautorka práce Kirsten Hawkesová. "Čím víc je samců, tím víc klesá jejich průměrný reprodukční úspěch." Neznamená to, že by se rodilo méně dětí. Na svět jich může přicházet pořád stejně. Jejich otci se ale stane jen úzká skupina mužů, zatímco většina zůstane bezdětných.
Alternativní vysvětlení, proč muži zůstávají jen s jednou nebo několika málo partnerkami, je péče o rodinu. Z matematických modelů i pozorování lidí ale většinou vyplývá, že rodina na udržení párových vazeb nestačí.
Podle antropologů studujících život současných kmenů, které žijí jako naši předkové, muži loví, aby si vylepšili postavení ve skupině a udělali dojem na případné partnerky. Starost o ženu a děti je u nich až na druhém místě.