Mezinárodní tým vedený paleontology z americké Michiganské univerzity objevili 47,5 milionu let staré fosilie březí velryby a velrybího samce. Tento vzácný nález významně přispívá k pochopení toho, jak se tito kytovci vyvinuli ze suchozemských tvorů ve vládce světových moří. Píše o tom dnes agentura Reuters.
Zkameněliny, pocházející z vykopávek v Pákistánu v letech 2000 až 2004, svědčí o tom, že velryby před necelými 50 miliony let rodily svá mláďata na souši, přestože většinu času trávily již ve vodě, uvedl paleontolog Philip Gingerich. Velryby se vyvinuly z původně suchozemských savců, molekulární důkazy ukazují, že jejich nejbližšími žijícími příbuznými jsou hroši.
Plod nalezeného velrybího mláděte byl totiž v těle matky obrácen hlavou dolů jako u suchozemských živočichů, tak aby hned po narození mohlo mládě začít dýchat. Mláďata současných druhů velryb, která se rodí ve vodě, naopak vycházejí z těla matky ocasem napřed, aby mohla okamžitě začít plavat.
Pozůstatky velryb z pákistánské paleontologické lokality představují nový druh, pojmenovaný Maiacetus inuus. (Rodové jméno znamená matka velryba, druhové jméno je odvozeno od římského boha plodnosti Inua.) Podrobný popis objevu dnes zveřejnil odborný časopis PLoS ONE.
Gingeriche při vykopávkách ihned zarazily drobné zoubky velrybího plodu. "Když jsem viděl ty zoubky poprvé, domníval jsem se, že se jedná o malou dospělou velrybu, ale pak jsme pokračovali v odhalování vzorku a našli jsme žebra, která byla příliš velká, aby mohla k těm zubům patřit," popsal postup vykopávkových prací Gingerich.
Vedle březí velrybí samice byla poté odkryta i kostra 2,59 metru dlouhého samce, který je celkově o 12 procent větší než samice. Má dobře vyvinuté zuby, jež podle expertů dokládají, že tato stvoření trávila velkou část svého času chytáním a požíráním ryb.
Obě fosilie ale mají ještě čtyři nohy, podobné ploutvím, které jim mohly umožňovat pohyb na krátkou vzdálenost po souši. Vědci z toho usuzují, že tyto velryby pravděpodobně vycházely na břeh se pářit, odpočívat a rodit mláďata.
Foto: John Klausmeyer/University of Michigan, PLoS ONE
