Objev 530 tisíc let starých ostatků člověka druhu Homo heidelbergensis ve španělském pohoří Atapuerca ukazuje, že i dávní příbuzní moderního člověka se starali o osoby se zdravotním postižením. Znaky na lebce říkají, že se jednalo o asi desetiletou, od narození postiženou dívku, kterou společenství nezavrhlo, přestože byla méně životaschopná než ostatní.
Dívenka se narodila s kraniosynostózou, která způsobuje, že lebeční švy srostou příliš brzy. Předchůdci neandertálského člověka, kteří oblast v severním Španělsku obývali před 530 tisíci lety, se o děcko starali po celý jeho život. Podle odborníků holčička trpěla jednostrannou kraniosynostózou - levá strana lebky srůstala, zatímco pravá se vyvíjela. V celkovém dojmu pak lebka vypadá asymetricky a masivně.
V současnosti se při tomto postižení provádí operační zákrok, ještě když má děcko kosti měkké. Pokud by se tento zásah neprovedl, pak postižený trpí nitrolebečním tlakem, jelikož mozek roste. Pak může narušit jeho kognitivní vývoj a také poškodit trvale jeho zrak i sluch.
"Je třeba si představit dítě s deformovanou tváří a, jelikož trpělo i strnutím šíje, také mělo hlavu na stranu. I když to nemůžeme vědět, možná trpělo i nějakou mentální zaostalostí," říká Juan Luis Arsuaga, který se podílí na vedení vykopávek v Atapuerce.
Vědec připomíná, že mezi savci je normální, když matky odvrhnou mláďata, která nevypadají životaschopně. V tomto případě se ale ukazuje, že se lidé už od dávných dob starali o atypické děti.
Výzkum publikovaný v časopise Proceedings of National Academy of Sciences nepochybně oživí diskuse kolem chování primitivních lidí rodu Homo, o jejich smyslu pro společenský život a ochranu dětí. Na rozdíl od nich například středověká společnost děti s tímto postižením ze společnosti vylučovala, jak napovídá nález dětských lebek s touto deformací ve středověkém hospicu v anglickém Chichesteru, upozornili vědci v PNAS.
Foto: profimedia.cz, PNAS
