Začalo období, kdy slunce nezapadá dostatečně hluboko pod obor, takže i v noci ozařuje oblaka ve velkých výškách. Svítící či stříbřitá oblaka bývají vidět nad severním obzorem. Období, kdy se zcela nesetmí a nastává jen astronomický soumrak, potrvá podle místopředsedy České astronomické společnosti Pavla Suchana do 10. července.
Na severní polokouli jsou svítící oblaka nejčastěji pozorovatelná z oblastí mezi 50 až 65 stupni severní šířky, a to ve chvílích, kdy je slunce šest až 16 stupňů pod obzorem. V té době osvěcuje právě oblast mezosféry. Okolo slunovratu v Česku tato hloubka slunce pod obzorem odpovídá půlnoci letního času. Nejvhodnější pro pozorování jsou vysoké hory, kde neobtěžuje veřejné osvětlení a odkud je dokonale odkrytý severní obzor, vysvětluje astronom Petr Horálek.
Z Krkonoš, odkud je vidět daleko na sever do Polska, jsou svítící oblaka vidět i několik stupňů nad obzorem. V Česku se jinak jejich výskyt pohybuje ve výšce kolem 35 stupňů.
Nejde o typická oblaka, která se nacházejí v troposféře nanejvýš 12 kilometrů nad úrovní moře, ale o vrstvy sluncem nasvícených ledových krystalků vysoko v mezosféře, tedy ve výšce kolem 80 až 85 kilometrů nad zemí.
V místech vzniku oblaků se teplota stále mění. Jen během několika týdnů okolo letního slunovratu se ustálí na nejnižší hodnotě během roku, a to na zhruba minus 130 stupních Celsia. Teprve za těchto podmínek se mohou tato oblaka tvořit. Jsou z částeček ledu, které vznikají z malého množství vodních par z nižších a teplejších vrstev atmosféry a také štěpením molekul vody přímo v mezosféře a patrně i štěpením metanu slunečním zářením.
