Když je sklo žhavé, teče podobně jako třeba krém na opalování, jen pomaleji. Jakmile ochladne, ztuhne. Můžete do něj nalévat náboje, nebo z něj řezat okenní tabule. Jenže je opravdu pevné? Co když dál teče, ale velice pomalu?
Problém tekutosti skla je velice starý. Přechod mezi tekutou a pevnou látkou znamená, že materiál vytvoří stabilní krystalovou strukturu. Z tohoto pohledu je sklo na pomezí. Naprostá většina skla stabilní krystalickou strukturu nevytvoří. Nepřestává téct, ačkoliv teče pomalu. Například u okenní tabule byste potřebovali žít deset milionů let, abyste si mohli všimnout, že je tekutá. Jenže ani, že je sklo tekutina, se prohlásit nedá.
Čas od času se v něm objevují menší ohraničené oblasti, které jsou stabilní. Mají tvar mnohostěnů, konkrétně dvacetistěnů. Skupina výzkumníků v čele s Andrewem Dunleavym z Willsovy laboratoře v jihoanglickém Bristolu spočítala, že se tyto stabilní oblastí ve skle časem zvětšují.
Jeden z vědců Paddy Royall prohlásil: "Zjistili jsme, že velikost pevných oblastí z dvacetistěnů bude růst, dokud nakonec nezůstanou žádné tekuté oblasti a sklo se stane opravdovou pevnou látkou."
Vědci definují sklo právě jeho neobvyklou strukturou na mikroskopické úrovni. Tento pojem je širší než jak slovu sklo rozumí většina běžných lidí. To, čemu obvykle říkáme sklo je materiál, jehož hlavní složkou je oxid křemičitý s případnými dalšími příměsemi. Existují ještě další typy skel - například znělcové nebo fluoridové.
