Když jste netopýr, létáte většinou potmě, na relativně malém prostoru. Často se musíte uchýlit k divokým akrobatickým kouskům. Kolem vás je ale spousta dalších netopýrů. Jak to udělat, abyste se nesrazili?
Netopýr vodní obývá téměř celou Evropu a velký pás Asie, přibližně ohraničený čtyřicátou a pětapadesátou rovnoběžkou. Lovit začíná za soumraku. Živí se drobnými, mouchami, pakomáry, jepicemi a můrami. Přes den, podobně jako většina netopýrů, pobývá v jeskyních, sklepeních, dolech, na spodních stranách mostů, a tak podobně. Nežije osamoceně nýbrž v koloniích. Proto ani osamoceně neloví. Luca Giuggioli, Thomas J. McKetterick a Marc Holderied z Bristiolské univerzity, zkoumali, jak se netopýři vodní při lovu navzájem vyhýbají.
V časopise PLoS Computational Biology popisují matematický model toho, co netopýři slyší, zkonstruovaný na základě skutečných záznamů jejich sonaru. Pak hledali pravidla, jejichž dodržování by netopýrům zabránilo ve vzájemných srážkách a zároveň by v počítači vytvořilo stejné hemžení, jaké se dá pozorovat v přírodě.
Jedno takové našli. Když netopýr slyší sonar souseda, vydá se stejným směrem jako on. Ten drží po dobu čtyř až pěti mávnutí křídly, pak ho opustí.Vědci tvrdí, že to stačí, aby se netopýři nesráželi.
Zvuk poskytuje méně informací než zrak. Svět sonarových výkřiků a odměn je proto chudší, ve které m žijí netopýři, než svět zvířat, která se orientují zrakem. Vědci také zkoušeli měnit čísla, která určovala chování počítačových netopýrů, jako je třeba minimální frekvence, kterou jednotlivý netopýr slyší, nebo reakční rychlost a srovnávat je se stavem v přírodě. Vyšlo jim, že přírodní stav je ze všech kombinací nejvýhodnější.
