Zívání je záhada. Nikdo neví, k čemu je. Nejpravděpodobnější je, že má několik různých funkcí, z nichž jedna je sociální. Zívání je projev empatie. Jako takové není vlastní jen lidem. Zívají i naši čtyřnozí společníci.
Nakažlivost zívání je dobře prokázána u lidí, šimpanzů, bonobů a dželad. Všechno jsou to sociální tvoři, takže pokud má reflex vztah k porozumění emocím a rozpoložení jiných jedinců, je u nich na místě. Psi žijí s lidmi podle nejstarších nalezených fosilií už třicet šest tisíc let. Z výzkumu DNA dokonce plyne, že se oddělili od vlků před sto tisíci lety, tedy zhruba před jednou pětinou stáří lidského druhu. Není proto divu, že se stali experty na chování lidí. Může to potvrdit každý, kdo někdy psa měl, a dokazují to i vědecké výzkumy.
Jedno z jejich oblíbených témat je právě nakažlivost zívání. Věnovalo se mu už velké množství výzkumníků. Zatím ale nedošli ke shodě. Ačkoliv většina experimentů prokazuje, že se psi dokážou nakazit zívnutím od člověka, existuje i několik, jejichž autorům se to zaznamenat nepodařilo.
Také není jasné, jestli nakažlivost ovlivňuje vztah psa k člověku, od něhož zívnutí okouká. Část badatelů tvrdí, že zívnutí od pána je pro psa nakažlivější než od cizího. Trojice vědců, Teresa Romerová, Akitsugu Konno, a Toshikazu Hasegawa, všichni z Tokijské univerzity, se to rozhodla vyřešit. V časopise PLoS ONE popisují uspořádání a výsledky experimentu, který za tím účelem navrhli.
Hlavně žádný stres
Psí zívnutí může být i projevem napětí či mírného stresu, což ztěžuje vědcům práci. Při výzkumech se psi často musí setkávat s cizími lidmi. Někteří experimentátoři jim pouštěli zívnutí jejich člověka z audionahrávky. To může být pro zvíře matoucí - slyší svého majitele, ale nevidí ho. Vědci se často snaží změřit současně se zíváním i další fyziologické projevy zvířete. V jedné studii z roku 2010 výzkumníci dokonce používali stetoskop, což mohlo připomínat nepříjemnou návštěvu u veterináře.
Romerová, Konno a Hasegawa psům rovněž měřili tep, použili k tomu ale přístroj o hmotnosti jen 150 gramů, upevněný na elastické pásce okolo hrudníku zvířete. Experimentu se účastnilo pětadvacet psů. Dva byli ale na monitorovací zařízení příliš malí, takže jim ho vědci raději nedali. U dalších dvou se nepodařilo zaznamenat tep během vlastního pokusu.
Vědci navštěvovali všechny psy doma. Nechali je napřed zvyknout na experimentální aparaturu i na sebe. Teprve pak přistoupili k vlastnímu experimentu. Majitel nebo jeden z výzkumníků si před zvíře sednul a předváděl buď zívání, nebo jen otevřel a zase zavřel ústa. Chování zvířat výzkumníci zaznamenávali a natáčeli.
Video nefunguje
Psi zívali častěji, když viděli člověka naproti sobě rovněž zívnout, než když jen otevřel ústa. Pokud to byl jejich majitel, aby reakce ještě silnější. Měření tepu neprokázalo, že by zívání způsoboval stres. Jako vysvětlení tedy zbývá jen sociální zívnutí coby projev empatie. Negativní výsledky v předchozích studiích mohla podle vědců způsobit použitá metoda.
Například autoři jedné staré asi čtyři roky ukazovali psům zívající lidi na videu. Psi sice dokážou vnímat lidi ve filmu, je ale možné, že pro ně nejsou tak důležití jako lidé skuteční. Romerová, Konno a Hasegawa tak přineslii další důkaz, že psí zívání má sociální význam. Pokud máte nějakého psa po ruce, můžete předním sami zkusit zívnout a zjistit, jak zareaguje.
Psi se podle vědců dokážou nakazit zívnutím od člověka, ale kupodivu ne od jiného psa. Sami mezi sebou používají velké množství neverbálních signálů, ať už se jedná o pohyby celého těla, ocasu nebo pysků. Mohli být proto připraveni naučit se od lidí zívat ještě dřív, než s námi začali žít.
