Dávní nepřátelé
Vědci našli v mozku makaků detektor hadů. Máme ho i my?

Naše mozky jsou asi napevno nastavené rozeznávat obrazy beznohých syčivých šupinatých stvoření. Nejspíš proto, že hadi představovali významné nebezpečí pro většinu našich dávných předků. Žijeme s nimi už sto milionů let.

Procházíte v šeru okolo kusu pohozeného provazu nebo zahradní hadice a najednou máte dojem, že se sám od sebe pohnul. Jako had. Podobný klam zažil asi někdy každý. Včetně jedinců, kteří se plazů nebojí. Těch, kteří se jich bojí, je ale hodně. Podle některých údajů až třetina všech lidí, což dělá z ofidofobie, jak se iracionálnímu strachu z hadů říká, jednu z nejčastějších fobií, ne-li vůbec nejčastější. V mnoha zemích světa je zvykem jakéhokoliv hadovitého živočicha okamžitě utlouct, jakkoliv je neškodný nebo vzácný.

Z evoluční perspektivy má ale strach z hadů rozumné jádro. Žijeme s nimi už dlouho. Nejstarší známý had se jmenuje Najash rionegrina. Plazil se po zemi před devadesáti milióny let. Jedovatí hadi se objevili třicet milionů let poté.

Pro naše tehdejší předky byli mnohokrát nebezpečnější, než jsou dnes pro nás. Proto se hodilo, když se jich báli. Skupina vědců vedená Hisaoem Nishijoem z Tojamské univerzity teď objevila zvláštní skupinu buněk v mozku makaků rhesusů, určenou k rozpoznávání obrazů hadů.

Poplašný okruh

Podrobnosti popisují výzkumníci v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences. Promítali makakům obrázky a zároveň sledovali činnost jejich mozků. Všimli si skupiny nervových buněk v thalamu - části mozku, která většinou slouží jako trasovač směřující informace z jiných oblastí do mozkové kůry a do mozečku. Objevené buňky reagovaly na obrázky hadů. Zapínaly se častěji a silněji než jiné neurony, které se aktivovaly, pokud výzkumníci ukázali primátům obrázky dalších makaků nebo jen geometrických tvarů.

Zvířata přitom strávila celý život v chovných stanicích a v laboratořích. Opravdového hada nemohla nikdy potkat. Reakce je proto v mozku asi zabudovaná napevno. Není příliš důvodů se domnívat, že by podobně uspořádaný mozek neměli i ostatní primáti, včetně nás, lidí. Jsme předurčeni mít před hady respekt. Není divu, že se občas zvrhne v chorobný strach.

Pozor na ně

Členkou Nishijova týmu byla i antropoložka Lynne Isbellová z Kalifornské univerzity. Ta se strachem primátů z hadů zabývá už dlouho. Zastává teorii, podle níž je nebezpečí setkání s jedovatým hadem hlavní důvod, proč máme neobvykle dobře vyvinutý zrak, včetně barevného vidění. Před čtyřmi roky o tom napsala knihu jménem The Fruit, the Tree and the Serpent (Ovoce, Strom a Had).

"Savci jsou velmi dobří v zachycování pohybu," prohlásila. "Jenže hadi jen leží a čekají. Proto je důležité si jich všimnout dřív, než si oni všimnou nás a vyhnout se jim." Zabudovaný respekt z hadů by se mohl odrážet i v našich báchorkách a pověstech. Hadi v nich často vystupují jako zlovolní tvorové.

Náš neobvykle dobrý zrak může mít ovšem i jiný účel. Mohl by souviset například s jídelníčkem, poněvadž většina primátů si ráda pochutná na ovoci nebo čerstvém listí. Dobré oči by se nám proto nejspíš hodily, i kdyby se po světě žádní hadi neplazili.