Když zaslechneme, že někdo zavolal naše jméno, dokážeme většinou odhadnout, z jakého směru i vzdálenosti to bylo. Zatímco o způsobu, jímž určujeme směr, vědí fyziologové už dlouho, měření vzdálenosti stále odolávalo jejich snahám o rozluštění.
Zvuk je vlnění vzduchu. Šíří se prostředím, které je plané překážek, od kterých se odráží. Čím dále proto putuje, tím víc je v něm drobných ozvěn. Skupina výzkumníků z Connecticutské univerzity v čele s Duckem Kimem tvrdí, že právě tyto ozvěny používají savci k měření, jak daleko je zdroj zvuku, který přišel do jejich ucha. Badatelé vkládali miniaturní reproduktory do sluchových orgánů králíků. Přehrávali jim zvuky, do kterých pomocí počítače přimíchávali víc či méně drobných ozvěn, jako by přicházely z různých vzdáleností.
Zároveň sledovali činnost mozku králíků, konkrétně oblasti označované jako colliculus inferior (CI). CI je součástí dráhy, která zpracovává zvuk. Kim a spol. píšou v časopise Journal of Neuroscience, že určitý typ neuronů v IC se aktivuje tím víc, čím větší jsou rozdíly v amplitudě zvuku, který zpracovávají. Přimíchaná ozvěna tyto rozdíly zmenšuje a zvukové vlny vyhlazuje. Zdá se proto, že objevené buňky měří vzdálenost.
Vědci zkoušeli různě modulované zvuky přehrávat i lidským dobrovolníkům. Bez změny amplitudy, která napodobovala drobné změny způsobené odrazy v členitém prostředí, nebyli schopni odhadnout, z jaké vzdálenosti zvuk přichází. Stejné potíže měli, když je vědci testovali ve speciálně upravené místnosti bez ozvěny.
