Každý ví, že krunýř slouží želvě k ochraně. Kdejaký dravec už si na něm vylámal zuby. Podle nové teorie měl však krunýř původně jiné poslání.
Želví krunýř nevznikl jako brnění proti zubům nepřátel. Předkové dnešních želv potřebovali široká a plochá žebra jako oporu při hrabání. V časopise Current Biology to tvrdí skupina vědců v čele s Tylerem Lysonem z Denverského přírodovědného muzea. Výzkumníci studovali nové zkameněliny jednoho z nejstarších předků želv, zvířete jménem Eunotosaurus africanus. Žilo před 260 miliony let. Kdybyste ho potkali dnes, asi by vás nenapadlo, že je to blízký příbuzný želv. Eunotosauři neměli krunýř. Vypadali jako přežrané ještěrky.
Jejich hrudní obratle však byly stejné jako hrudní obratle některých želv. Byla k nim připojená plochá lopatkovitá žebra. Právě rozšířením a srůstem žeber vznikl u potomků eunotosaurů krunýř, který z nich udělal zvířecí obdobu obrněného transportéru.
Eunotosaurům ale byla plochá žebra z hlediska ochrany k ničemu. Naopak. Skoro to vypadá, jako by jim byla na obtíž.
Permské vymírání
Vědci si myslí, že plazům ztěžovala chůzi. Už předkové želv nejspíš nebyli žádní rychlíci. Eunotosauři mít i potíže s dýcháním. Jedna z funkcí žeber je totiž smršťování a roztahování hrudního koše, které vhání vzduch do plic. U nás, savců, má vedle žeber stejnou funkci také bránice, která funguje jako píst. Dnešní želvy pumpují vzduch zčásti pohybem končetin a zčásti pomocí svalů uvnitř zadní části těla. Působí to ale jako nouzové řešení, která vzniklo až po tom, co želvám srostla žebra a vytvořila tuhý krunýř.
Počáteční stádia vývoje krunýře zkrátka určitě nebyla nic praktického. Proto vědci hloubají, jakou přinášel prvním želvám výhodu. Lyson a jeho spolupracovníci si myslí, že placatá žebra sloužila jako opora pro silné hrabavé nohy.
Želvám se kvůli jejich neobvyklé anatomii začalo líbit v bahně a všeobecně vodním prostředí, což jim asi pomohlo i jinak. Přežily tak velké vymírání na konci geologického období permu, během nějž vyhynulo asi sedmdesát procent všech suchozemských obratlovců. Paleontologové dosud nezjistili, co ho způsobilo.
Kam patří?
Pro zoology a evoluční biology jsou želvy velká záhada. Navzdory intenzivní snaze se nemohou dohodnout, kterým živočichům jsou příbuzné. Podle genetických výzkumů to vypadá, že želvy sdílely společného předka s krokodýly a dinosaury (z nichž už dnes na zemi zbyli jen ptáci). Jenže genetické důkazy nejdou dohromady s anatomií želví lebky. Jak krokodýli, tak dinosauři mají v lebce dva otvory, k nimž se upínají svaly.
My, savci, máme otvor jen jeden. Zoologové to považují za nejdůležitější odlišnost našich předků od předků krokodýlů a dinosaurů. Želvy však nemají v lebce ani jeden otvor. To by mohlo znamenat, že jsou daleko starobylejší. Mohly by být příbuzné dávných společných předků savců, krokodýlů i dinosaurů, kteří měli lebku bez otvorů. Zkameněliny takových dávno vyhynulých zvířat skutečně paleontologové objevili.
Želvy ovšem mohly také o otvory v lebce druhotně přijít. Jsou to celkově prapodivná zvířata, takže by se tomu nikdo nedivil. Otvory možná slouží k posílení čelistí. Zrovna čelisti mají ale želvy dost zvláštní. Místo zubů mají zobáky. Ptáci, v jejichž lebce se otvory zachovaly, mají sice zobáky taky, jejich celkem nedávní předkové ale byli zubatí.
