Ntsiki Sandi byl jako politický aktivista v osmdesátých letech vězněn. Po pádu režimu se stal členem výboru Komise pro pravdu a smíření, který rozhodoval o amnestii pro jednotlivé zločince apartheidu. Věří, že ačkoli pravda obětem pomáhá, ke skutečnému smíření je třeba, aby se zacelily společenské propasti v Jihoafrické republice.
Do Prahy přijel na konferenci Zločiny komunistických režimů pořádanou Ústavem pro studium totalitních režimů.
ČTĚTE TAKÉ: Chudí v JAR: Vláda nás zklamala. Zvolíme ji znovu
Obětí násilí proti uprchlíkům v JAR přibývá
Jakou souvislost mají pravda a usmíření? Stačí obětem dozvědět se, co se skutečně stalo?
Bez pravdy nemůže dojít k usmíření. Ale také je třeba obětem poskytnout kompenzaci, a to nejen symbolickou. To je ještě důležitější v případech, kdy nebyli pachatelé trestně stíháni, a platí to pro všechny totalitní režimy všude na světě.
Jaké postavení mezi soudy měla Komise pro pravdu a usmíření?
Šlo o kvazisoudní instituci, nezávislou na soudním systému. Pachatel musel veřejně říci, co přesně udělal a proč, popravdě. Bylo třeba dokázat, že spáchal těžké porušení lidských práv, což je vražda, únos nebo mučení, a že měl zločin politický motiv. Velká většina lidí, kteří žádali o amnestii za své zločiny, ji nedostala. U některých z nich chyběl politický motiv nebo byl jen částečný. Jindy neřekli plnou pravdu. Komise se také mohla věnovat jen zločinům spáchaným mezi březnem 1960 a květnem 1994, kdy nastoupil do úřadu prezident Mandela, první demokraticky zvolený prezident země.
Proč nebyly zločinci souzeni běžnými soudy?
U soudu je potřeba, aby obžaloba prokázala vinu pachatele mimo důvodnou pochybnost. Komise měla jiná pravidla, šlo spíš o pravděpodobnost. Je teoreticky možné, aby poté, co jsme odmítli udělit amnestii, byl daný pachatel obžalován u trestního soudu. Ale k mnoha zločinům došlo před desítkami let, chybí věrohodní svědci a důkazy. Pokud například oběť zemřela ve vazbě, jediný, kdo ví, co se přesně stalo, je její věznitel. Můžeme jen hádat. Proto se Komise řídila spíše pravděpodobností.
Proč byla jednou z podmínek amnestie politická motivace zločinů? Jinde jsou politické souvislosti zločinu naopak přítěží.
Máme k tomu jiný postoj. Klademe důraz na to, aby vyšla najevo pravda. Pokud oběti slyší, jak a proč trpěly, pokud se pozůstalí dozvědí, co se stalo s jejich příbuznými, opravdu jim to pomáhá. Mnoho lidí zažilo po veřejném slyšení pocit ohromné úlevy.
Sám jste byl během osmdesátých let pronásledovaný, vězněný. Bylo pro Vás těžké být součástí komise, která rozhodovala o amnestii pro lidi, kteří se podíleli na zločinech apartheidu?
Když mě poprvé požádali, abych se stal jejím členem, nechápal jsem, k čemu by to bylo. V té době byl mezi černými Jihoafričany rozšířený názor, že tyto zločiny není možné odpustit. Ale poté, co jsem zúčastnil slyšení, kde lidé vypovídali o svých zkušenostech, otevřely se mi oči. Viděl jsem, že tato Komise má svou hodnotu, že pomáhá hojit hluboké rány ve společnosti. Byla to jediná možnost.
Měl jste nějaké pochybnosti o své nestrannosti?
Pokud jsem některého ze žadatelů o amnestii osobně znal, omluvil jsem se a výbor jsem dočasně opustil. Šlo například o některé policisty. Řekl jsem, že v tomto případě se nemohu zúčastnit, protože jsem věděl, že by nebylo možné být nestranný.
Apartheid neměl jen politické, ale i sociální a ekonomické důsledky. Většinu bohatství země má stále v rukou bílá menšina. Myslíte si, že by mělo být nějaké odškodnění za apartheid?
Oběťmi nejsou jen lidé, kteří vypovídali před Komisí a byli uznáni jako oběti. Je potřeba vyléčit celou zemi. Vláda má mnoho problémů, chybí jí prostředky. Dalším problémem je, že pokud lidé, kteří byli uznáni jako oběti apartheidu, budou mít ze strany státu nějaké zvláštní zacházení, zemi to ještě více rozdělí. Odškodňovací programy by měly vést k rozvoji celé komunity. Je to dlouhý proces.
Co mezinárodní společnosti, které z apartheidu profitovaly. Mají platit jeho obětem?
Musí splatit, co národu dluží. Je to morální povinnost. Musím ale říct, že mnoho z nich tak už činí. Proto naše vláda nepodporuje žaloby jednotlivců, kteří od těch firem chtějí odškodnění. Daří se jí totiž úspěšně přesvědčit tyto společnosti, aby přispívaly dobrovolně. Z hlediska obětí není důležité, zda jim to nařídil soud, nebo ne. Důležité je, že jejich peníze tečou do oblastí, kde jsou potřeba. Je to samozřejmě jen kapka v moři. Ale není možné popřít, že se snaží.
Můžete jmenovat nějaké světově známé společnosti, které spojily své jméno s apartheidem?
Různé nadnárodní společnosti, těžební korporace, ale například i IBM. Všechny tyto společnosti, jsou v současné době terčem soudních procesů.
Biskup Desmond Tutu řekl, že ti, kdo zapomenou dějiny, jsou odsouzeni si je zopakovat. Jak se ve světle tohoto citátu díváte na snahy udělat za minulostí tlustou čáru?
Moje rada je, že pokud chcete, aby měli všichni lepší budoucnost, musíte vzít všechnu zášť, zlobu, hořkost a touhu po pomstě a prostě je vyhodit z okna. Lidé by měli o tom, co se stalo, mluvit, protože jim to pomůže dostat se přes ty bolestivé emoce. Co se Vám jako jednotlivci stalo, není přehnaně důležité. Podstatné je, co je dobré pro zemi a její stabilitu, a to nejen pro tuto generace, ale i pro tu příští.
Kdo je Ntsiki Sandi |
Advokát, bývalý člen Výboru pro amnestie Komise pravdy a usmíření. Vystudoval právo v Jihoafrické republice a Británii, nyní vlastní advokátní kancelář v Grahamstownu. V osmdesátých letech protestoval proti apartheidu a byl z politických důvodů vězněn. Po celou dobu působení Komise byl jejím členem a oficiálně ji zastupoval i v zahraničí. Po pádu apartheidu zakládal v JAR různé vzdělávací a občanské organizace.
|
Foto: Jiří Reichl, ČTK/AP
