Kaddáfí v. spojenci
ANALÝZA: Sedm libyjských scénářů

Spojenci zatím navenek nemají jasno, jaký je cíl vojenské intervence v Libyi. Nabízíme několik alternativ budoucího vývoje.

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973 dává spojencům mandát podniknout "veškeré nezbytné kroky" k zastavení režimních útoků na civilisty v opozičních baštách. Pod takto široký pojem se vejde jak prosazení bezletové zóny, tak zneškodnění vojenských zařízení, které má Kaddáfího režim k útokům na opoziční bašty k dispozici. Mandát si lze vykládat i tak, že "nezbytným krokem" k zastavení režimních útoků na civilisty je zneškodnění původce rozkazů k daným útokům, neboli svržení Kaddáfího režimu. Rezoluce pouze zapovídá cizí okupaci libyjského území.

Spojenci se ke konečnému cíli operací vyjadřují mlhavě. Bezletovou zónu záhy prosadili, ale související zneškodnění pozemní infrastruktury se setkalo s nepochopením Ligy arabských států, která pro zahraniční intervenci původně horovala. Systematická likvidace Kaddáfího arzenálu a letecký útok na jeho velitelská stanoviště v Tripolisu svědčí minimálně o úmyslu libyjský režim co nejvíce oslabit. Na základě dosavadních zkušeností si lze představit například následujících sedm alternativ budoucího vývoje (či jejich vzájemných kombinací):

1) Spojenci poleví, Kaddáfí opět obsadí zemi; Benghází zachvátí represe.

Neujasněné velení vojenské operace povede během několika týdnů k rozkolu mezi spojenci, kteří si budou vzájemně předhazovat zodpovědnost za civilní oběti útoků. Letecké útoky ustanou a nerozhodný výsledek intervence bude faktickým vítězstvím Kaddáfího. Půvabné příslušnice jeho ochranky budou v čele lidského řetězu pochodovat z Tripolisu do Benghází s olivovými ratolestmi.

Během dvouměsíčního strastiplného pochodu se stanou miláčky západních médií. Americký prezident Obama ze spojenecké koalice vycouvá, aby odvrátil hrozbu, že se mu ve stranických primárkách amerických demokratů postaví protiválečný vyzyvatel. Bez americké podpory přestane být bezletová zóna vymáhána. Povstalci přistoupí na vyjednávání s Kaddáfím, ale obratem  putují na šibenici.

Čína od Libye získá lukrativní státní zakázku na dodávku obřích buldozerů. Bengází je srovnáno se zemí. Sto tisíc libyjských uprchlíků se na člunech vydá k italským břehům, ale evropská pohraniční stráž FRONTEX jim nedovolí přistát. Po návratu do Libyje je Kaddáfí prodá Súdánu do otroctví. Po výměně západních garnitur začnou Kaddáfího synové s Evropou opět čile obchodovat.

2) Spojenci poleví, Kaddáfí se udrží, vleklá občanská válka.

Neujasněné velení vojenské operace povede během několika týdnů k rozkolu mezi spojenci, kteří si budou vzájemně předhazovat zodpovědnost za civilní oběti útoků.

Francie se stáhne z bojů výměnou za propuštění svých sestřelených pilotů. Letecké útoky ustanou a Kaddáfí se vrhne do nové protiofenzívy. Povstalci se ovšem mezitím opět postaví na nohy a jejich síly jsou s oslabeným Kaddáfím vyrovnané. Obě strany mají přístup k vlastním nalezištím ropy a občanská válka trvá příštích několik desetiletí. Jedinou politickou formací schopnou Libyi opět sjednotit jsou islamisté.

3) Kaddáfí se udrží, dojde k příměří a faktickému rozdělení země.

Kaddáfího houževnaté vzdorování přesile prokáže, že výstřední plukovník se alespoň v části Libye těší autentické podpoře obyvatel. Veřejné mínění na Západě se postaví proti pokračování války. 

Uzavře se příměří, na jehož základě dojde k faktickému rozdělení země mezi  totalitní Tripolitánií a historickou Kyrenaikou. Situace v Libyi se zklidní, ale překreslování hranic vážně destabilizuje zbytek arabského světa i Afriku.

4) Kaddáfí přejde ke guerillovému způsobu boje po boku al-Kajdy.

Kaddáfí spojenecké přesile podlehne, ale nevzdá se a prchne z Tripolisu do pouště. Zahájí partyzánskou válku proti přisluhovačům západních imperialistů za pomoci chemických zbraní.

Opozičníkům z Benghází se nepodaří prosadit moc na celém území Libye. Nastane všeobecné bezvládí. Spojenci ponechají nepřehlednou Libyi napospas osudu. Země zmítaná chaosem se stane semeništěm al-Kajdy. Ve Středozemním moři se opět objeví pirátství.

5) Kaddáfí padne, opozice se rozloží, kmenové rozbroje.

Mezinárodní intervence po relativně krátké době skončí pádem Kaddáfího režimu. Libyjský vůdce prchá do Zimbabwe. Spojenci si vzájemně gratulují a těší se na lukrativní zakázky od nové spřízněné vlády.

Opozičníkům z Benghází se však nepodaří prosadit moc na celém území Libye. Volby skončí vítězstvím kmenových stran. Někdejší občanská opozice nakloněná Západu je odstavena od moci. Země se fakticky rozdrobí na vzájemně řevnivé kmenové pašalíky. Jedinou politickou formací schopnou Libyi opět sjednotit jsou islamisté.

6) Kaddáfí padne, nastávajícímu chaosu zabrání egyptská okupace.

Mezinárodní intervence skončí pádem Kaddáfího režimu, ale opozičníkům z Benghází se nepodaří prosadit moc na celém území Libye. Hrozí všeobecné bezvládí. Režim v sousedním Egyptě se obává, aby se země zmítaná chaosem nestala semeništěm al-Kajdy.

Liga arabských států si od Rady bezpečnosti OSN vyžádá novou rezoluci, která by povolila "dočasnou okupaci". Západní spojenci Egypťanům starost o Libyi ochotně přenechají. Slabá libyjská vláda s egyptským protektorátem souhlasí. Proti okupaci však vypukne guerillové povstání koalice nacionalistů a al-Kajdy.

7) Kaddáfí padne, vlády se ujme jednotná opozice nakloněná Západu. Happy end.

Kaddáfího režim padne. Lidé v ulicích Tripolisu vítají povstalce. Přechodná vláda povolá z exilu následníka konstituční monarchie, kterou Kaddáfí v roce 1969 svrhl.

Objevy nových nalezišť zemního plynu osvobodí Evropu od závislosti na ruském Gazpromu. Aby předešla korupci politického života, rozhodne se libyjská vláda svěřit zisky z nerostného bohatství do zvláštního fondu po vzoru Norska.