Neregistrovaní
Beduíni nesmějí do škol a k doktorovi, kašlou totiž na doklady

Většina egyptských beduínů na Sinajském poloostrově svatbu nijak formálně neřeší. Otec nevěsty předá ženichovi palmový list, příbuzní a kmenoví staršinové jsou tomu svědky. Žádný úředník ani kněz není třeba, svatbu ani státní správě neoznamují. Ostatně spousta z nich ani nemá občanský průkaz či rodný list.

Ale v mnohém ohledu na to doplácejí. Bez dokladů jsou odříznutí od státních služeb, stejně jako jejich děti. Dvaačtyřicetiletý Talál Rašíd má kvůli tomu problémy, když shání lékařskou péči pro manželku a školu pro děti. Jeho dva synové, jimž je 15 a 19 let, do školy nechodí, nemají totiž ani rodné listy. "Říkají mi, že vzdělání by jim bývalo dalo lepší životní příležitosti," přiznává Rašíd agentuře IRIN. "Je mi jich líto, doplácejí na moje chyby."

Když Rašíd bere manželku k doktorovi, musí je doprovodit i její bratr. "Nevezmu-li ho s sebou, policie na kontrolním stanovišti mě zastaví a bude se mě vyptávat. Nemám žádné potvrzení o našem manželství. To můj švagr je přesvědčí, že žena, která jede se mnou, je za mě skutečně vdaná."

Ani Rašída jeho rodiče neregistrovali, jeho otec není registrován, svou svatbu takto neřešili ani rodiče jeho manželky; ta tudíž také nemá občanku. Ani jeden z nich nemá nárok na státní zdravotní pojištění a náklady na soukromou lékařskou péči představují asi desetinu jejich skromného rozpočtu.

A lidé bez dokladů tratí i na jídle - nemají nárok na státní subvence základních potravin, třeba mouka je tak vyjde na dvojnásobek oproti těm, co jsou řádně evidováni.

Ani spravedlnosti se bez dokladů nelze pořádně dovolat. Na potvrzení o vlastnictví nemovitostí se mezi beduíny také moc nehrálo. Před lety se Rašíd přel o pár čtverečních metrů půdy se sousedem, ale k soudu s tím nemohl. "Musel jsem zůstat zticha, nemám nic, čím bych prokázal svůj nárok na půdu. Někteří sousedé věděli, že byla moje, ale soud potřebuje oficiální dokumenty."

Na stejném základě tratili v minulých dekádách egyptští beduíni ve velkém. Cennou půdu na pobřeží považoval stát za svoji, neboť k ní nikdo neměl dekret, a výhodně pak zpeněžil díky turistice - například kolem letoviska Šarm aš-Šajch.

Bakr Svejlam z neziskové organizace El Gora Community Development Association odhaduje, že na Sinaji žije na sedmdesát tisíc takto neregistrovaných beduínů. Žení se a mají děti, ale vláda o nich neví. Mnohdy matky rodí daleko od státem kontrolovaných klinik, kde by doktoři přímo děti registrovali, a pár, který nedoloží manželství, nedostane ani rodný list pro své dítě. "Tito lidé ani nejsou zahrnuti v egyptském sčítání lidu," řekl IRIN Svejlam. "Jsou tam, ale pro vládu jsou pořád nikdo."

Malou výhodou může být, že bez občanky člověk nedostane ani povolávací rozkaz do armády, ale spousta jiných příležitostí se mu zavírá. Někteří sinajští beduíni si stěžovali, že to je diskriminace, když si v armádě či v policii nemohou vydělávat. Režim svrženého Husního Mubáraka je prý díky tomu také mohl snadno označovat za zrádce.

Nákladná byrokracie

Rašíd zvažoval, že by si občanský průkaz zařídil, ale je to složité. Napřed by jeho rodiče museli registrovat svou svatbu. Nejbližší úřad je padesát kilometrů daleko a dostat se tam stojí relativně velké peníze, další poplatky vyžaduje byrokracie.

Mnoho beduínů ale ani o nějaké registraci neví, natož o jejích výhodách. Obecně vzato je Sinaj oblastí, která se těžko ovládá - jak z Káhiry, tak z Izraele, když ji židovský stát roku 1967 dobyl a do roku 1983 držel. Ostatně podobně nekontrolovatelní jsou i beduíni žijící na izraelském území v Negevské poušti.

Na jednu stranu s vládou a byrokracií nechtějí mít moc společného, na druhou stranu se cítí přehlížení. Úřady na Sinaji jsou si vědomy těchto problémů. V jeden čas úředníci jezdili do terénu a pomáhali beduínům s registrací, ale to už zřejmě přestalo. Ministerstvo vnitra agentuře IRIN na tyto otázky neodpovědělo a žádných iniciativ si není vědom ani Bakr Svejlam.

Podle odhadů žije v Egyptě (převážně na Sinaji) na 380 tisíc beduínů, většinou už nekočují. Ke změně způsobu života se však váže i jistá ztráta tradic a identity, často se beduíni potýkají s nezaměstnaností a mnozí se uchylují k pašování a jiné kriminalitě.