Dva roky po svržení a zabití Muammara Kaddáfího vládne v Libyi chaos. Všudypřítomné milice, slabé státní instituce, nepříliš mocná armáda, rozhádaná vláda a politikové. A k tomu měsíce trvající blokády ropných polí a terminálů menšinami, milicemi, místními vůdci. Země, jejíž bytí a nebytí závisí takřka výlučně na ropě a plynu, tak přišla o nejméně 13 miliard dolarů (asi 260 miliard korun).
Bylo ospalé sobotní ráno začátkem prosince, když všeobecný chaos v Libyi zasáhl také Itálii. Nezpozorováno strážnými vstoupilo poblíž přístavního městečka Zuvára asi pět desítek mužů na pozemek terminálu Melitta, který patří italskému ropnému a plynovému obru ENI (má na něm podíl i libyjský stát). Zařízení leží na západě Libye u hranice s Tuniskem.
Ozbrojení aktivisté patřící k menšině Amazigů (Berbeři) vysvětlili přátelsky, leč důrazně zaměstnancům ENI, že musejí zavřít 400 kilometrů dlouhý terminál vedoucí na dně moře do Itálie. A Itálie se nečekaně ocitla "na ropném suchu".
Bojujeme za včlenění našich menšinových práv do budoucí libyjské ústavy, prohlašují berberští aktivisté v Zuváře, asi 110 kilometrů západně od Tripolisu. Tvrdí, že z vrcholných politiků v hlavním městě už jim měsíce nedopřává nikdo sluchu, a tak museli před prosincovou volbou ústavní komise sáhnout k nejzazšímu prostředku - uzavření terminálu ENI. K akci se připojili též místní učitelé usilující o zvýšení mezd.
K hlavním požadavkům Amazigů patří uznání jejich dosud oficiálně zakázaného jazyka. Jde o tamašek (berbersky tamazight), který patří k berberské jazykové rodině a mluví jím 10 až 25 milionů lidí.
Pro Itálii je uzavření Melitty velký problém, protože terminálem prochází bezmála čtvrtina jejího zásobování plynem.
Ještě před několika měsíci byly zahraniční ropné koncerny součástí nového ekonomického úspěchu Libye (v zásadě podobně jako za vlády Kaddáfího). Už krátce po revoluci roku 2011 se libyjským expertům za pomoci ENI, Wintershallu, Repsolu a dalších podařilo vrátit export ropy a plynu na předrevoluční úroveň.
S polarizací politických táborů letos v létě ale libyjské milice, kmeny, menšiny a jiné zájmové skupiny objevily v domácím nerostném bohatství účinnou páku, či spíše pěst na prosazování svých zájmů a požadavků.
Stalo se tak v rychlém sledu na řadě míst země, přičemž je třeba dodat, že k obsazování ropných zařízení docházelo i předtím.
Například bývalí rebelové, kteří utrpěli v bojích s Kaddáfího věrnými zranění, blokovali začátkem prosince vstup do ropné rafinerie Zavíja u Tripolisu. Požadovali lékařskou péči. Blokádu mezitím ukončili.
Už letos v létě obsadilo několik ropných přístavů ve východolibyjské provincii Kyrenajka hnutí tamních federalistů. Ve městě Ras Lanúf dokonce ustavili dvacetičlennou vládu a vyhlásili kyrenajskou autonomii. Aliance několika vlivných kmenů se vzepřela vládcům v Tripolisu. V Ras Lanúfu nyní připravují vlastní export ropy, což je ale podle mezinárodního práva nezákonné.
V saharské provincii Fezán obsadili tuaregští aktivisté ropné pole u Ubarí. Překvapené ochrance předložili povolení místního policejního šéfa. Mnoho libyjských Tuaregů je oficiálně bez státní příslušnosti. Obsazením ropných polí Šarará, jedněch z největších v Africe, se chtějí domoci libyjských pasů.
Jako na řadě jiných míst se okupace Šarará uskutečnila nekrvavou cestou. Velitel stráží z kmene Tobu odmítl proti obsazení zařízení, jež provozuje španělský Repsol, zasáhnout silou.
Znepokojeni jsou jak Španělé, tak už zmínění Italové. A nejen oni. Není žádným tajemstvím, že ENI se už rozhlíží po alternativních dodavatelích ropy a plynu v Alžírsku nebo Rusku. Slabá centrální vláda v Tripolisu tomuto dění spíše jen bezmocně přihlíží. Krizi v ropném sektoru nedokáže dostat pod kontrolu.
Ztráty v ropném sektoru dosáhly zatím výše kolem 13 miliard dolarů. Snahy vlády o řešení situace uvízly ve slepé uličce. Raději žádné příjmy z ropy, než aby skončily v temných kanálech, zní z de facto autonomní vlády v Kyrenajce. Vládci v Tripolisu jsou podle ní zkorumpovaní a neschopní. Autonomisté žádají více samosprávy a větší kus koláče v ropném byznysu.
Je zřejmé, že čím déle krize potrvá, tím více bude muset Tripolis přistupovat na podmínky těch, kdo mají ropná pole a zařízení v dočasné moci.
V hlavním městě se sice ozývají hlasy, že pokud nebude jiné cesty, bude třeba ropná pole dobýt zpět silou, ale to jsou spíše iluzorní představy. Alespoň za současné situace.
Mapa: Hlavní oblasti Tuaregů (modrá) a dalších Berberů v severozápadní Africe.
Od zavraždění generála Abdíla Fatáha Juníse (byl 41 let důvěrníkem Muammara Kaddáfího) ve víru revoluce roku 2011 se nepodařilo ustavit všeobecně přijímané armádní vedení.
Libyjské vojsko musí fakticky spolupracovat všude na lokální úrovni s milicemi. Vliv armády se omezuje jen na oblast hlavního města, a to ještě s výhradami, a na několik speciálních jednotek v Benghází.
Ve zbytku země je armáda prakticky nepřítomná. Občané nehledají ochranu ani u armády, ani u policie, nýbrž se v případě potřeby obracejí na lokální milice a nejrůznější ozbrojené složky.
