Poslední měsíce byl Laurent Gbagbo v úloze autokrata, který se nechce podvolit vůli lidu a nehodlá opustit vládu nad Pobřežím slonoviny ve prospěch mezinárodně uznaného vítěze voleb Alassaneho Ouattary. Boje, v podstatě další občanská válka, skončily až tento týden. Jenže dnešní škatulkování západních médií na hodného Ouattaru a zlého Gbagba není zdaleka tak jednoduché - mají za sebou několikaletou koexistenci, ba spojenectví, před lety měli role dokonce opačné.
Oba mají přitom podobné profily - Ouattara se narodil v roce 1942, Gbagbo o tři roky později. Oba obdrželi doktoráty na západních univerzitách, první ve Filadelfii, druhý v Paříži, a s domácím režimem nejprve neměli příliš společného. Ouattara se pohyboval na vysokých patrech Mezinárodního měnového fondu a Centrální banky západoafrických států (které jsou v měnové unii už od nezávislosti), někdy dokonce jako zástupce sousední Burkiny Faso, odkud pochází jeho otec.
Gbagbo zatím oponoval prezidentu-otci nezávislosti země. "Papá" Félix Houphouët-Boigny ho v letech 1971-1973 věznil, což ho však nezastrašilo, v roce 1982 se tehdejší pedagog abidžanské univerzity podílel na učitelské stávce, kde položil základ své strany, Ivorijské lidové fronty. Následoval exil ve Francii, kde ho nadšeně přijali socialisté.
Ve volbách roku 1990 byl Gbagbo jediným protikandidátem, získal nějakých 18 procent. Dva roky nato už ho zase "papá" nechal zatknout, postaral se o to tehdejší premiér - Ouattara. Ten měl v čele vlády na starosti hospodářské reformy, úspory mu ale přílišnou popularitu nepřinesly. A další politické body ztratil, když chtěl neústavně převzít pravomoci prezidenta, zesnulého roku 1993.
V souladu s ústavou ale po sporech do čela státu nastoupil předseda sněmovny Henri Konan Bédié, který se udržel i po volbách roku 1995. Také díky vychytralému odstranění Ouattary - tomu totiž znemožnil kandidovat nový volební zákon, kandidát musel mít oba rodiče místní. Ouattara, ale také Gbagbo tehdy volby bojkotovali, své strany spojili do Republikánské fronty.
Od puče k občanské válce
Za čtyři roky se už ale zase rozešli - to když se vysloužilý armádní velitel Robert Guéï chopil moci po puči. Roku 2000 ho ve volbách porazil Laurent Gbagbo (Ouattara ani Bédié nesměli kandidovat), což populární generál nechtěl uznat - podobně jako nyní Gbagbo nepřipouštěl vítězství Ouattary.
Dva roky napětí rostlo, než vypukla občanská válka - Nové síly, totiž sever podporující Ouattaru, neuspěly v útoku na Abidžan, ovládly však další centra. Tentokrát se do francouzského exilu uchýlil Ouattara. Až v roce 2007 se uzavřelo příměří, měly následovat volby - ale ty Gbagbo, s tichou podporou dalších afrických vládců, odkládal až do listopadu loňského roku. Ještě před druhým kolem se v televizní debatě chovali jako dva staří přátelé.
Podle volební komise pak Alassane Ouattara získal 54,1 procent hlasů, a to i díky spojenectví s někdejším rivalem Bediém, poznamenává JDD, a za vítěze ho uznalo i mezinárodní společenství. Tentokrát trval konflikt jen několik měsíců, připravil o život stovky lidí a další milion vyhnal z domovů. Demokracie tedy zvítězila, přítomné jednotky OSN i francouzské armády si trošku zlepšily kredit. Jenže co bude dál? Už se objevují zvěsti, že to Ouattara zase nemyslí tak "upřímně": jako doktor ekonomie si dovede dobře spočítat, kde pokvete výhodný byznys.
